Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Adiram 2

"Dalo by se to tak říct," pronesl jsem při jeho zmíňce o zlatokopovi. "Alfování je děsná pruda, to je pravda. Jeden nemůže skoro nic než jenom ostatním říkat co smí a co nesmí a vysvětlovat některým blbcům věci furt dokola by asi nikoho normálního nebavilo," podotknul jsem a přispěl tak vlastním pohledem na věc. "Nemám rád, když se někdo náhodně vtírá a přeskakuje tak všechny, kteří se snažili pracovat na blahu smečky dlouhodobě," odvětil jsem mu na jeho dotazy o zakopaném psovi. "Baghý je mi ukradená, když je tak hloupá že se nechá vobskočit vořechem z nemanic," kasal jsem se. "Správná Alfačka si přece nepustí k tělu maníka, kterej je tulákem a nemá absolutně nic než voči, který na ni hází," přisadil jsem si ještě trochu. Bylo hezký moc někomu říct, co mám na srdci. Na Baghý mi záleželo, ale už ne tolik co dřív. Dřív byla v mých očí paní všech Bouří a bohyní, jenomže teď byla jenom matkou, která si neumí ohlídat vlastní mrňata. Ztratila veškerý půvab, který v mých očích měla... Možná za to mohlo i to, že nikomu neřekla, že je těhotná a bylo to jako hrom z čistého nebe... nebo je to blesk?
Zavrtěl jsem hlavou a pak se vydal směrem do prava. Chodba se točila, ale stoupala. Tudy se jisto jistě půjde ven. "Jasně že mám zkušenosti, tady je bohužel většina celkem upejpavá a nenechá na sebe ani sáhnout, čest těm který jsou tak dobrý, že nechají jednoho nejenom si šáhnout," zasmál jsem se. "A co ty? Už sis někdy vůbec užil?" pořád jsem mu nevěřil to, že je místním Donem Chuanem.
Co se týče homosexuality, měl jsem jasno. "U vlčic to tak nechutný není, jakože dlouhodobej vztah dvou vlčic je zvrácenej, jako vztah dvou vlků, ale pokud se jenom čumáčkujou nebo si občas hrajou, proč ne. Vlčice jsou od přírody takový měkounký a hebounký, mazlivý," vysvětoval jsem mu. Být v páru s někým stejného pohlaví bylo tabu tak jako tak. A najednou jsem byli venku. Nasál jsem do čenichu čerství vzduch. "Na jihu je smečka, celkem dobrá, můžeme jít tam? Na severu je jedna vedle jezera, ale ta není nic moc," dodal jsem a rozešel se k jihu.

//esíčka

Adiram 1

Sledoval jsem vlče, které bylo poměrně nepříjemně a choulostivě položeno na zemi. Kdyby někdo chtěl, mohl by ho sežrat. Tady byl někdo fakt chytrej, že tu nechal válet vlče... Och... smrdí jako borůvka, takže to bude naše vlče... No jasný Jinksovi geny evidentně nejsou inteligentní. Mírně jsem se ušklíbnul. Jak rád jsem si dobíral svou Alfu, ale jenom v duchu nebo když byla jistota, že mě neslyší a nemůže mi dát přes čenich. "Nejsem máma a vstávej, protože tohle není bezpečný," pronesl jsem k vlčeti, které mumlalo z polospánku.
Vlče najednou vyskočilo jako čertík z krabičky. Musel jsem se zasmát, protože si myslelo, že jsem máma, ale při zjištění že nejsem, vypadalo dost komicky. "Neskákej jak z nevydařenýho vejce a radši mi řekni čí jsi," prohodil jsem. "Abych tě mohl eskortovat domů," dodal jsem. Nehodlal jsem jí tu nechávat. Pokud to bylo vlče Baghý, nezasloužilo si smrt někde u jezera. "Já jsem Adiram, bard borůvkové smečky," představil jsem sám sebe a galantně se uklonil až k zemi.

Adiram 2

"No jéj, prostě to byl do nedávna tulák. Najednou se zjeví a bum, dělá v borůvce Alfu," pronesl jsem a konečně jsem si kápnul s tímhle Duncanem do jedný noty. Pomlouvat Jinkse byla moje oblíbená kratochvíle. "Přijde od nikud, nic nemá a máme ho uznávat jako toho největšího z největších, jenom proto že se dostal Baghý pod sukýnku," zabrblal jsem více nahlas než bych možná chtěl. Kdyby Baghý nebo Jinks slyšeli má slova, dostal bych přes čumák, ale tady ve tmavých jeskynních uličkách jsem si celkem dovoloval.
Jak jsem si Duncana přejel pohledem, konečně jsem začínal chápat, kam směřuje. Byl vysokej a celkem dobře stavěnej. Evidentně to nebyl úplně nějakej Don Chuan, ale nebyl ani úplně ošklivej, pokud jsem to bral objektivně. "Můžeme to zkusit, ale místní vlčice jsou celkem dost upnutý jsem si všimnul, teda všechna čest vyjímkám... jen jich je dost málo... Takže pokud seš takovej magnet, tak bych to fakt chtěl vidět z první řady," dodal jsem nakonec. Jestli měl nějaký triky na balení vlčic, tak bych se rád něčemu přiučil.
Když jsem se rozešel, cupital za mnou. "Já jenom děsně nesnáším takový vyšinutý nechutňáky, jako jsou dva vlci... Dvě vlčice ještě dejme tomu, ale dva vlci to je nepřirozený a nechutný," sdělil jsem mu prostě. "Kdyby příroda chtěla dva vlky dohromady, nevytvořila by vlčice," dodal jsem ještě.

//Mahtae

Pobrukujíce jsem došel k jezeru, kde byla spousta pachů. Mírně jsem se otřásl vzrušením. Že by nove kontakty, kontrakty či kur...nice? Místo nich jsem ovšem uviděl vlče. Spalo a páchlo borůvkou. "No super," pronesl jsem. Než jsem mohl odejít už mne tlapky nešly k vlčeti. Dráz byl v pohodě tak třeba i tohle mrně bude. Navíc nemůže za svých pár genetických informací od zablešenýho fotra, že? Snad chudák podědila hlavně po mámě. I kdyz ta je sice kost, neni moc chytrá kdyz na partnery nemá čuch. "Hej hola, vstávej ospalče," prohodil jsem nevzrušeně a tlapou šťouchl do vlčete na zemi.

Adiram 1

Sledoval jsem matku s dcerou a připadal si trochu navíc. Měl bych jim dat prostor. "Zahada se vyřešila sama," podotkl jsem. "A jestli ne, tak si to vyřeším sám.
Nerad bych vás dvě připravoval o čas společně trávený, máte tojo asi hodně, co so povídat," pronesl jsem nonšalantně, jako bych snad dělal tu největší možnou i nemožnou oběť. Pak jsem se naklonil k Cynthiinu uchu. "Jdu k jezeru, pak se zastav nebo přijď do borůvky rád bych přisel na kloub tvé záhadné minulosti," podepsal jsem jí tak blízko ucha, že jsem narušoval její osobní zónu a čenichem se jejího ucha dotýkal. Pakjsem se otočil na druhou vlčici. "Bylo mi ctí vás poznat," usmál jsem se na vlčici a broukajíce si písničku zamířil k jezeru.

//Vvj

adiram 2

"Spíš bych řekl, že byla v komatu nebo tak, jinak si neumím vysvětlit, že nechala Jinkse se k ní vůbec přiblížit na zápornou vzdálenost," pronesl jsem celkem nezaujatě. Kdo ví jak se vůbec poznali, ale jelikož byl před tím tulakem... Měl bych trochu zmenit myšlení,
jinak mi přistane jedna na čenich, když je teď panem Alfou.
Vlk, Duncan, se mi nelíbil. Hledal jsem cestu z jeskyně ven. On chtěl pořád najít nějaký buchty a mě se to po jeho slovech zdálo jako cool nápad. Sám bych šel, ale něco mi nesedelo na něm. "Zábava by to byla, jen ne s tebou." Možná jsem mohl být mírnější, ale jestli si myslel, že zapomenu na jeho vyhrožování, tak to se hodně pletl. (//Duncan májako vlastnost smysly, tak jsem úplně nepochopila proč je ta řeč oranžově, kdyz tak upravim)
A pak začal mluvit o čumáčkování se spolu. Otočil jsem se na něj a moje znechucení bylo snad až hmatatelné. "Ty jsi úchyl!" pronesl jsem s odporem. "Je ji z tebe na blití," dodal jsem a začal odcházet jednou z chodeb pryč. Z takovým perverzním prasete nebudu trávit čas.

"Jop našel," pronesl jsem. Neviděl jsem na tom nic zvláštního. Každý tu mohl najít cokoliv. "Baghý se má dobře. Momentálně je matkou na plný úvazek, " sdělil jsem mu a sledoval reakci. Překvapí ho to? Bude to už vědět? Bude se vyptávat na otce vlčat nebo ho to nezajímá? Těžko říct, co si vybere. Možná že s Baghy není kamarád a tohle je jenom ztráta času a zajimat ho to nebhde. Koho by zajímal potěr starý známý?
Jak kdy, zpívám, vypravim příběhy. Záleží, co společnost chce.," odpověděl jsem. Mírně jsem se naklonil. A pak si protáhl záda a začal se rozhlížet, kudy bych mohl odejít. "Nástroj nemám a ani magii," pronesl jsem zamyšleně a trochu jako bych tu nebyl. "Prostě jsem se talenzovaný už narodil, " didal jsem se smíchem a mrknu na něj. Byl jsem na svůj talent hrdý, ne každý měl na něco vlohy od přírody a ne každý ty vlohy našel. Jenomže pak vlk obrátil. Sakra. Přece se neuchýlì k násilí... stejně nemám šanci. "Máma by mě nepoznala tak jako tak, žádnou jsem nikdy neměl, " odvětil jsem a dal koukal na chodby jeskyně. Neuteču mu, ani ho nepreperu ale mohl bych se mu ztratit v labyrintu chodeb

Adiram 1

Moje druhé já se pořád ještě nevykodracovalo z hor, což mě nechávalo chladným. Byl jsem celkem rád, že mám chvilku pro sebe s Thiou a že nemusím řešit to, že jsme tu dva. Snad neudělá někde nějakou ostudu nebo něco podobného. Mírně jsem se ošil. Nelíbila se mi ta představa, že by on někde něco provedl a já za to potom nesl všechny následky. No, nepříjemnosti jsem prostě nechtěl. Kategoricky jsem je odmítal.
Cynthia promluvila a já se po ní ohlédnul a kývnul hlavou. Kráčel jsem za ní, jako její věrný ocásek. Její dcera se k ní hned hrnula, vypadalo to na příjemné setkání. "Zdravím madam," pronesl jsem a poklonil se Sheye. "Mé jméno je Adiram a koukám že krásu jste zdědila po matce," dodal jsem s malým úšklebkem na čenichu. Věděl jsem, že za to možná dostanu pohlavek od Cynthie, ale tak na komplimenty si jeden musel v mojí přítomnosti zvykat.

Adiram 2
Kývl jsem hlavou na znamení, že mu rozumím. Ne, že bych se nějak extra snažil pochopit, proč má takovou zálibu zrovna v bronzu. Celkem zbytečná věc, trocha mědi, trocha cínu, spečený dohromady... Ale mělo to aspoň hezkou podobu, to se muselo uznat. Lístečky mi hezky držely v srsti a vypadalo to přesně jako vavřínový věnec. "Našel jsem to," odvětil jsem prostě na druhou otázku. Ten vlk mi přišel zvláštní. Něco na způsobu jak se vyptával, krčil ramena a díval se na mě. Bylo to prostě nepříjemné, ale já nedokázal popsat jak nebo proč...
Předstail se jako Duncan. "Těší mě," odvětil jsem s úsměvem, protože jsem se usmíval na každého. A pak se začal vlk vyptávat. "Momentálně jsem bardem v Borůvkové smečce, ale uvidíme kam mě vítr zanese. Většinou celkem dost kočuji z místa na místo a nabízím zábavu, jakou si kdo přeje," prohodil jsem a tím vysvětlil moje postavení v naší smečce nebo celkově ve světě. "Jestli chceš abych zazpíval, tak možná musíme vylézt někam jinam, než tady v tý jeskyni, i když můžu to zkusit... Ale co za to?" dodal jsem v odpovědi na jeho další otázku.

Adram 2

Začal jsem se pomalu zvedat. Opojné stavy z jedovaté houby byly ty tam. Ležérně jsem se rozhlédl a můj pohled padl na pohybující se hnědou věc. Byl to vlk, který ke mně přicházel z labyrintu chodeb. Nejspíše tu nakonec přeci jenom někdo bydlel. Snad bude normální. "Zdravím," odvětil jsem neurčitě, protože se mi moc nezamlouval jeho pohled. Vypadalo to, že si mě měří a že se až na moc dlouho zastavil na mojí korunce. Vavříny jasně ukazovaly, kdo je tu tím pravím poetou. No přece já! Široko daleko jsem byl nejlepším milovníkem, básníkem a skladatelem. Vavřín to dokazoval jasně. Že by se mu líbil?
Jeho slova mi potvrdila, co jsem si myslel. Ne, že by ho chtěl pro sebe, nevypadal jako ten typ, ale možná pro někoho jiného nebo možná jenom tak, aby okradl jiného. "Nemyslím si, že by takovou cetku někdo chtěl," odvětil jsem. "Je to bronz, ne zlato," dodal jsem ještě, abych opravil jeho chybné určení kovu. Zároveň jsem tak naznačoval, že cena mého krásného doplňku je čistě symbolická. "Jmenuji se Adiram, zpěvák a bard, k vašim službám," pronesl jsem a uklonil se.

//Zrcadlové hory

Adiram 1
Ani jsem si nevšimnul, že moje druhé já se za náma netáhne jako smrad. Bral jsem to tak, že mu prostě sestup z hor trvá déle než nám dvěma, co máme všechny smysly pohromadě. Moje cestovatelská polovička se bavila o Smrti dál. "To se jí nedivím, takovou krásnou společnost jako jsi ty, by chtěl asi každý," prohodil jsem a zazubil se na ni, jako bych nevěděl, jak jinak jí naznačit, že jsem s ní laškoval rád aniž bych to řekl napřímáka. Bylo mi s ní dobře, celkem nám to klapalo a nebyla tak prudérní jako většina zdejších dam. Byla starší a zkušenější. To nejspíše hovořilo za všechno. Už neměla potřebu se přetvařovat, hrát nedotknutelnou nebo nějakou podobnou hru. To se mi líbilo.
Moje označení pro její pozici ve společnosti ji rozesmálo, což mi přineslo úlevný pocit, že nedostanu tlapou po čenichu. "Rašple bych nepoužil, to ve slovníku nemám," pronesl jsem a pak se zazubil. "Můžu jít s tebou? Nebo se mám odklidit?" zeptal jsem se a pak si jednou tlapkou přejel přes tlamu, jako že budu mlčet a nic neřeknu, na druhou stranu jsem se nechtěl vnucovat.

Adiram 2
//Zrcadlové hory

Podařilo se mi to ustát celkem dobře. Ne, že bych se snažil nějak extra nezabrzdit hlavou o stěnu, ale aspoň jsem nenabořil úplně, jenom jsem do ní tak ducnul. Nenápadně a celkem i elegantně, na to v jakém jsem byl stavu. Tady byl chládek a to se mi líbilo. "Halo?" houknul jsem, ale nic kromě vlastní ozvěny se mi zpět nevrátilo. Jeskyně byla prázdná. To bylo dobře, nechtěl bych někomu snad nedopatřením padnout do úkrytu nebo brlohu. To by rozhodně bylo nemilé. Měl bych jít hledat toho dvojníka, co se za mě vydává... Mlasknul jsem a začal se zvedat, abych si mohl i kožich opucovat a oklepat od všech nepříjemných větviček a kamínků. Aspoň tu byl chlad a dalo se tu v klidu dýchat.
Po mém dvojčeti mi zůstal jenom kus srsti, který se snášel na můj čenich, jak jsem se snažil natáhnout po něm, než jsem spadnul na zem. Byl to chomáč jak z vypelichanýho vrabce.

//Esíčka

Adiram 1
Kráčel jsem za vlčicí a tak nějak doufal, že se nebudu muset pouštět do dalšího tématu smrti, ale ona se rozpovídala, nebo spíše podotkla, že už se jí podařilo odmítnout umřít. Možná bych se nad tím zamyslel víc, kdyby to rozvedla, ale takhle... "A neděláme to všichni? Odmítáme umřít do posledního... momentu," pronesl jsem. Moje dvojče začínalo být těžké, ale zároveň to vypadalo, že už může jít sám, takže jsem ho krásně pustil k vodě, ať si svoje tlapky drží správným směrem sám.
Bylo to tu hnusné a žluté, Cynthia mluvila o písku. Nelíbilo se mi to a navíc vedro ničemu nepomáhalo. Nechal jsem to být a poslouchal vlčici, polknul jsem všechny možné i nemožné remcavé poznámky, že nějaký setkání počká a že se někde utáboříme, než to vedro přejde. Třeba tu někde bude útulná chladná jeskyně. Nevšiml jsem si toho, co se dělo za mnou.
"Budu mlčet jako hrob," slíbil jsem s jednou tlapkou vztyčenou. Jako bych se mohl tou tlapkou zaklít. "No... MILFka... to je taková vlčice, která už měla děti, ale furt je to kusanec, taková... no jako ty," začal jsem vysvětlovat a snažil se vyhnout tomu, abych nezapadnul do nějakého drzého nebo nevhodného rybníčku slov.

//Za thiou

Adiram 2
Šel jsem, ale moje opora se najednou vypařila. Chvilku jsem se rozhlížel a pak se vydal za nimi, jenomže šli na můj zfetovaný mozeček trochu moc rychle. Navíc jsem pořád neměl vidění úplně ok, takže jsem se najednou zřítil do díry, ani jsem nevěděl jak.

//Jeskyně

//Houbový ráj

Adiram 1
Podpíral jsem svého zmateného dvojníka, který evidentně neměl tu houbu ani ochutnávat, natož si z ní ukousnout takový sousto. "Co jsi jí udělala?" zeptal jsem se zvědavě vlčice, která se rozpovídala. Dvojník byl evidentně ve stavu, kdy komunikace nepřicházela v úvahu. I když jeho slova ve vlčici vzbudila nějakou podivnou reakci, kdy vyslovila jen pár slov, ale i to stačilo, abych si udělal obrázek o její náladě. "Dost už o smrti ať už s velkým nebo malým písmenem, pojďte řešit něco zábavnějšího, třeba to, jak je neskutečný vedro? A všimli jste si toho, že je to tu nějaký žlutý?" začal jsem. Můj dvojník si ničeho nevšiml, evidentně mě ani nevnímal, kdo ví jestli vnímal svět kolem sebe, ale já si toho všiml. Ve vzduchu byl podivný prach a já viděl, jak se nebe halí do žlutého hávu, jako by ho zaclonila nějaká podivná věc. Nebylo to přirozené, bylo to nepříjemné a divně to škrábalo v čenichu. "Měli bychom se schovat," podotknul jsem a přidal do kroku.
Cynthia se trochu rozpovídala o místě kam jdeme. Mluvila o dceři a já popravdě neměl náladu na to, kazit někomu dojem z vlastní mámy. "Mlčím jako hrob... A on je vyřízenej, takže tomu stejně nebudou věřit, kdyby něco pípnul," pronesl jsem s úsměvem a pak na maminu mrknul. "Takže ty jsi MILFka jo?" dodal jsem se smíchem v hlase, abych trochu rozbil ten jejich depresivní dýchánek.

//Zrcadlové hory

Adiram 1

Sledoval jsem své dvojče, jehož zorničky se rozrostly do obřích rozměrů. Houba evidentně nebyla úplně tou nejlepší volbou svačiny. Jeho prohlížení si packy bylo celkem komické, ale aspoň nebyl tak otravný. "Je to v pohodě, byl to nápad," pronesl jsem když se Cynthia omluvila a pomalu si třel tlapkou hlavu, na které už mi začínala růst boule, roh a nebo druhá hlava. Pak začala mluvit vlčice o magické vládkyni podsvětí. "Nevím, jestli bychom ji s tímhle měli úplně otravovat," podotknul jsem, ale to už se do konverzace zapojilo i moje druhé já. Byl totálně v rauši. " Život je jenom kouskem času na tváři matky přírody, jako skvrna v moři vody. Och, jak bych chtěl poznat smrt, jen bych tím ovšme musel o život se připravit svůj a to nemohu, ach nemohu," Hodil jsem pohled po Cynthii, která vyrazila směrem na sever. "Tak pojď," brouknul jsem a začal ho tahat směrem pryč od houby, ke které by mohl získat nějakou nepříjemnou náklonnost nebo závislost.
Následoval jsem vlčicic a při tom šťouchal čenichem do boku svého zfetovaného já, protože tohle jsem přeci dělal celý život. Celý život jsem sám sebe nutil chodit za vlčicemi i když ani jedna z nich nemohla mít na moji Ev. A přesto jsem to dělal. Pořád a neustále. Možná, že mým snem bylo přerušit tohle následování a jenom se v klidu někde svalit, obklopen partnerkou a dětmi...Ne můj sen je umřít na stáří, obklopen rodinou a s pěkně vypaseným břichem.

Adiram 2
Možná, že kdyby mě tolik neponoukali, ať tu houbu nežeru, tak bych si jí neukousnul takový kus, jenomže to bych nebyl já. Mě se nic zakazovat nebude, jsem nespoutaný duch. Jenomže měli pravdu. Z té houby se mi motala hlava, ale naštěstí se nedostavil pocit bolesti, spíše pocit uvolnění a podivné fascinace vlastní barevnou tlapou. Jenomže to začala mluvit Cynthia, diamant. Mluvila ovšem o něčem naprosto děsivém, o smrti. " Život je jenom kouskem času na tváři matky přírody, jako skvrna v moři vody. Och, jak bych chtěl poznat smrt, jen bych tím ovšme musel o život se připravit svůj a to nemohu, ach nemohu," teatrálně jsem padnul s těmito slovy na rtech na zad. Nechtěl jsem se zvedat, ale moje druhé já mne táhlo směrem pryč, pryč z lesa. Šťouchal do mne čenichem a já šel. Jako vždycky. Můj život byl vlastně celý o následování ostatních. Nikdy jsem neudával směr, vždy ho jen následoval. Moje budoucnost byla určena. Vždy někoho následovat, někoho hledat. Jako jsem teď hledal Lilith. Třeba ji nikdy nenajdu a zůstanu tady, nebylo by to tak špatné. Zasnil jsem se nad tím a najednou mi to nepřipadalo tak hrozné, jako dřív.