Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Adiram

Kaya mi radila, že bych měl vyrazit na jih k životovi a já o tom popravdě uvažoval. Ne, že bych potřeboval něco jiného než dobrou radu, ale jestli tehle cápek rady rozdával na potkání... Mohlo by se to zkusit, než zmizím zase pryč. "Asi se za ním zastavím, ale rozhodně ne teď. Možná na jaře, než odejdu pryč," podotknul jsem trochu smutně. Ne, že bych litoval že odejdu ze smečky, ale spíš jsem litoval toho, že přijdu o Erlenda, který mi byl přítelem a pravděpodobně i o všechny své společnice nebo lépe řečeno milenky. Už teď byly tři a já k nim chtěl před jarem přidat minimálně ještě jednu. Kaya ovšem nebyla můj typ a já nebyl určitě její, takže na tu jsem svůj šarm nezkoušel. Kaya vypadala už mnohem lépe, než když jsem ji sem dotáhnul. V teple a klidu jí to nejspíše prospělo. Tělo se zregenerovalo a nabralo sílu. Těžko říct, co ji donutilo padnout vyčerpáním v lese, ale ať to bylo cokoli, bylo dobře že jsem ji našel. A že jsem ji našel, než zapadala sněhem. "Netuší, že jsem jí šel hledat. Podle všeho se ztratila a buď nemůže najít cestu zpátky nebo se stalo něco horšího. Třeba ji někdo někde vězní nebo tak," pronesl jsem. Byla spousta možností, kde Lilith mohla být. A já ji potřeboval najít už jenom kvůli Ev.

"Asi jo," prohodil jsem a zavrtěl se, abych si přehodil svou váhu na durhou stranu. Bok se mi hezky rozlil po kožešině pod sebou a já si konečně připadal, zase celkem uvolněně. Byl jsem pořád unavený, ale proč si nepovídat s někým, kdo litoval svých předešlých slov. Sledoval jsem vlčici před sebou, která se tvářila velmi zaujatě tím co říkala.
Mluvila o Lilith a já si říkal, že ji rozhodně nezná. Nikdo tady mou sestru zatím neznal a já ztratil naději, že ji tady najdu, Možná byl přeci jenom čas vyrazit někam pryč. Najít si cestu zase do jiného kraje a pak uvidíme. Třeba by mohla být tady jenom chviličku a pak zase odejít. A nebo tady nebyla vůbec. Možná jsem jenom na špatným místě a nejenom ve špatnou dobu. Jenomže vlčice začala mluvit a znělo to, že možná na něco kápla. Naklonil jsem hlavu na stranu. Jestli moje sestra vyměnila svou srst, tak mohla vypadat opravdu úplně jinak a to by mi komplikovalo, celou situaci. "Hmm... Život, něco mi to říká... To je ten na jihu?" zeptal jsem se. Netušil jsem, jak se k němu dostat, cestu jsem si už nepamatoval, ale třeba bych jí našel ne? Podíval jsem se na vlčici a nevypadalo to, že by mi lhala. "Možná máš pravdu, ale tak to nic nemění na tom, že tu mohla být, ale už tu být nemusí..." povzdechl jsem si, protože jsem byl totálně v kelu. Bez nikoho, kdo by mi poradil kam jít.

Začínal jsem být trochu unavenější. Měl bych se prospat, ale Kaya mluvila a mluvila. Navíc se mi smála a já popravdě posměváčky nemusel. "Copak někdo ti zlomil srdíčko a nebo ti snad partner zahnul?" procedil jsem kousavě mezi zuby a pak si položil hlavu na tlapky. Neměl jsem momentálně náladu na to, se tu s ní bavit. Měl jsem jít s Marion do jejího lesa a sem se nevracet. Měl jsem ji nechat venku zmrznout a nemusel jsem poslouchat tyhle její uštěpačný poznámky. Přestal jsem na vlčici reagovat a mluvit. Bylo mi jedno jestli třeba pojde nebo jestli ještě něco potřebuje. Mohla si to sehnat sama. Pro dobrotu na žebrotu, zase.
A to na tu mrňavou slečinku evidentně platilo. Protože se na mě otočila s tím, že nemám odcházet, protože by se ukousala nudou. "Možná že by bylo dobře, kdybch odešel, třeba by ses pak nechovala jako osina v zadku," nedovolil jsem si říct, ale nehnul jsem se z místa a obrátil jsem hlavu i pohled k vlčici. "Jmenuje se Lilith a pokud vím, tak by nalezena být chtěla. Musím jí najít a říct jí, co se stalo doma... Navíc si nemůžu dovolit nechat ji tady na pospas kdo ví komu, takže pokud znáš vlčici, která je asi takhle vysoká, má kožich v černo šedo hnědé barvě a má modrý oči, tak bych byl rád, kdybys mi sdělila kdes ji viděla, abych ji mohl najít."

Vlčice se představila jako Kaya. Kdybych neměl rozehraný hry jinde, tak bych jí nejspíš řekl, že je to nějaký hezký jméno nebo jinej blábol. Ale ona nevypadala, že by byla ve stavu, kdy by chtěla nějakýho vometáka, aby ji nabaloval. Takže jsem se prostě rozhodl nebrat ji jako nějaký svůj vlastní zájem a jenom jí prostě pomoct se vrátit plnohodnotně mezi živé. Těžko říct, jak úspěšný v tom budu, ale momentálně byla v teple a najedená, takže jsem asi byl v pohodě? Doufám. "Aspoň ale nikoho nevodíme za nos a na přímáka řekneme, co si myslíme. Baghý mne podvedla, vodila mne za nos, nechala si skládat písničky a všechno a pak si najde jinýho, který se tu zjeví... ani nevím pořádně odkud," řekl jsem jí a popravdě se rozhodoval, jestli radši nepůjdu mrznout ven. Nechtěl jsem se už bavit o tom, že mě někdo odkopnul. "Navíc, mám teď mnohem větší výběr," dodal jsem. Měl jsem Styx, taky Cynthiu a Marion se k nim taky počítala. To byla celkem hezká sbírka vlčic.
Její poznámka o tom, že my vyfouknul alfu před čumákem, mi trochu zvedla sebevědomí, protože to znamenalo, že pokud je Jinks někdo, pak já jsem vlastně taky někdo o koho by měly vlčice stát. "Popravdě... Nevím. Přišel, oplodnil, odešel... Kdo ví," řekl jsem stručně. Víc jsem o něm vážně nevěděl. Ani odkud je, jenom že to je starý známý Baghý a to bylo celé. "Jestli ho chceš poznávat, budeš muset sama."
Pak přišla otázka na to, proč jsem pořád tady. Mohl bych si vymyslet něco prozaického, ale ne. "Hledám sestru a taky, je zima... Nejsem sebevrah, abych odešel v zimě, ale na jaře půjdu..." Nechtělo se mi odcházet, ale neviděl jsem jiný východisko.

"Asi nestálo za to si něco pamatovat... Mimochodem já jsem Adiram, nevím jestli jsme se už někdy potkali a taky i kdyby, tak jsi to mohla zapomenout," prohodil jsem celkem s klidem. Věděl jsem, že já na ni zapomněl určitě. Netušil jsem kdo to je, jen že je členka smečky. Bylo jasný, že jsme se asi jako někdy viděli, ale kdo to byl? Hmm asi nikdo nedůležitý a nebo mi prostě dala rovnou najevo, že je na vlčice. Divný, ale nedivil bych se. Kdo by nebyl na vlčice...
"Nežárlím, pff," odvětil jsem jí, protože jsem nehodlal přiznat, že by měla pravdu. "Jenom jsem byl naštvaný, že jsem investoval energii do dvoření se někomu, kdo o to evidentně nestál, když si nabrnknul prvního vocase, co šel kolem," kostatoval jsem. Na jednu stranu dobře pro mě. Ještě by po mně chtěla vlčata a ty bych já se svým rozpoložením nemohl doručit, že. A pak by mi začala zahýbat nebo by se jí nelíbilo, že já mám svoje "kamarádky" a jéje. "Jo čtyři a jo někdo další," odvětil jsem stručně, ale slušně.

Vlčice byla zabrána do jídla. Já taky. Bylo to spokojené přežívání. Jeden vedle druhého jsme si užívali tichého pokrmu. Mírně jsem se ušklíbnul když promluvila, protože mi bylo jasné, že bude mluvit a já nechtěl mluvit. Chtěl jsem se v klidu najíst a pak doufat, že venku přejde zima a bude zase teplo. "Záleží, kdy jsi se rozhodla zmizet z říše živoucích a vědoucích," poznamenal jsem a mírně se uchechtl, protože teď když byla mimo přímé ohrožení života, jsem si ji přece mohl dobírat ne? "To, že je Baghý naše Alfa asi víš... tak ta si našla nového milíčka, jmenuje se Jinks a je to děsnej vořech. Snaží se být celej tichej a temnej, ale vlastně je jenom podpantoflák. No tak Baghý a tenhle Jinks, který přišel jako tulák kdo ví odkud a je nově naším Alfákem, si společně udělali hezkej párek vyvedenejch potomků. Je tu Riki, která ječí na lesy a co jsem čichal, tak se všude tahá s Háti Ëou.... no a pak je tu Dráz, ten se vyvedl z týhle skupinky asi nejlíp. A hádám, že ještě jedno vlče, ale s tím jsem neměl tu čest." Rekapitulace byla stručná a úderná.

Zakousl jsem se do žrádla a byl jsem celkem rád, že nemusím řešit, jestli je to jídlo čerstvé nebo ne. Vždycky bylo. Tady bylo vždy všechno čerstvé. Nebo se to jenom jako čerstvé tvářilo. Kousal jsem kost a trhal z ní maso a při tom sledoval vlčici, která mi poděkovala, ale vypadala při tom, jako by jí někdo páral břicho od pupku až k hrudi. "Hmmm..." brouknul jsem jenom. Díky mi bylo k ničemu, ale na druhou stranu vypadala ve stavu, že by mohla umřít a to jsem nechtěl. Byla člen týhle smečky a i když já se už připravoval na odchod po zimě, nemohl jsem ji nechat jen tak umřít ne?
"Nevím... přijde mi, že se tu zase někdo rozmnožil," odvětil jsem celkem znechuceně. Měl jsem rád vlčata, ale popravdě od tý doby co si Baghý pořídila mrňata s Jinksem jsem byl dost vysazený na jakoukoliv "rodinku". Možná to bylo tím, že jsem žádnou neměl a nemohl mít. Možná to ovšem bylo tím, že mě prostě jenom štval fakt, že si někdo užil a nebyl jsem to já. Však ty sis taky užil... Ale to to nebylo zaručený v opakovatelnosti. Když má jeden partnerku, může toho mít kolik chce a kdy chce ne?

Vlčice byla uložená a já si mohl narovnat svoje záda. Nebyl jsem nejmladší a hlavně jsem část energie investoval do mnohem zábavnější aktivity, než nosení nějaké vlčice, co neumí dojít do smrdícího úkrytu. Někdo nevyvětral přes léto kožešiny nebo co? Pohlédl jsem na černou a mírně se začal škrábat zadní tlapkou za ušima. Vlčice pak promluvila a vypadala u toho, jako by měla zaražený prdy až někde v krku nebo co. Jen jsem protočil panenky. Adirame odnes. Adirame přines. Adirame aport... Jsem snad nějaká čivava, abych tady dělal holku pro všechno? Začínalo se mi stýskat po volnosti mimo smečku tam venku. Ale, co se dalo dělat.
Zvedl jsem se a vyrazil směrem k místu, kde bývala lovená zvěř. Jen, co jsem vyšel do hlavní místnosti uslyšel jsem podivné hlasy z jeskyně Bet. Bylo tam očividně víc vlků, než jenom naše Bety. Byla to směsice pískání a hihňání. Ou ne... Přesně takhle zněly ty dvě malé příšery od Baghý a Jinkse a já jen doufal, že se nerozmnožil ještě někdo další. Uviděl jsem laň a popadl kus jejího stehna, abych ho dotáhnul k vlčici. V podstatě jsem jí dotáhnul tak velký kus, že jsme se z něj mohli nažrat oba a to jsem měl taky v plánu. Odškubl jsem si kost a vydal se s ní do jednoho dolíku. Nehodlal jsem vlčici nechat kost, i když byla zraněná nebo co jí to bylo. Já měl taky nárok na pořádnou hositnu ne?

//Les

Nesl jsem vlčici na úplné dno skály, naštěstí byla největší část jeskyně pro všechny na dně a nemuselo se nikam lézt. Asi bych ji nechtěl vytahovat do vyšších pater, takže jsem prostě zamířil dolů do té největší jeskyně. Něco tu smrdělo... krev a podivný puch. Někdo byl možná zraněný nebo něco takového. Nemohl jsem tušit, že se tu zase někdo rozmnožil. Popravdě by jeden řekl, že jsou tu všichni jako králící. Došel jsem ke kožešinám a položil vlčici na zem. Moje záda trochu zaprotestovala a zapraskala, ale i tak jsem ji položil poměrně elegantně a ona hladce sjela na zem do kožešin. "Chceš něco přinést nebo tak?" pronesl jsem a vyignoroval její narážky na to, že jsem slaboch a ona že je tím pádem hubeňoučká. Vypadala, že by ji dokázalo odfouknout i trochu větru, natož nějaká pořádnější hádka.

Vlčice ležela na místě bez hnutí. Vypadala jako kus uschlé větve a kdyby se jí nehnul hrudník, asi bych si myslel, že vážně zemřela. Jenomže hrudník se jí pohyboval a tak bylo jasné, že je naživu. Ale kdo ví na jak dlouho. Nemůžu ji tu nechat jen tak ležet. Mírně jsem se nahrbil, když promluvila. Její hlas zněl jako ostří drápku, který se vám vrtá v uchu. Nebyl to hlas někoho kdo je naštvaný, ale bylo to něco bolestného. Jako když prozře ten, co se topí a tak naposledy vykřikne o pomoc nad hladinou, i když ví, že nikdo nepřijde. "Mám já tohle za potřebí," zabručel jsem si spíš pro sebe a pak si lehnul na zem a naroloval si vlčici na hřbet, abych ji mohl odnést směrem k úkrytu. Nemohla přece ležet celou noc venku. "Jsi těžká," zaskuhral jsem i když opak byl pravdou. Na vlčici byla poměrně lehká, nejspíš dlouho nežrala nebo se stalo něco jiného? Netušil jsem a nehodlal jsem se v tom rýpat. Jen jsem prostě s vlčicí na zádech zamířil k úkrytu.

//úkryt

//Řeka Mahtae sever

Kráčel jsem v poměrně dobré náladě směrem k domovu. Cestička k domovu, krásně se vine... jakej humus tady zase je! Znechuceně jsem zaklepal tlapkou, abych z ní dostal hlínu a sníh, který se rozpustil na podivný bahno. Nechutný. Bylo načase najít někoho, kdo mi pomůže tyhle chvilky nudy zabít. Navíc to chtělo někoho, koho bych si mohl dobírat. A hle, perfektní obětní beránek. Už jsem si nepamatoval jméno té vlčice, asi nebyla podstatná. Ale já a můj kouzelný kamarád ji můžeme udělat velice podstatnou. Tím kouzelným kamarádem jsem myslel svůj zpěv samozřejmě. "Och jak leží v bílém sněhu, princezna co chce jenom něhu. Kožich má černý jak nejhorší noc, drží nademnou svou kouzelnou moc," trilkoval jsem a s tím přistoupil k vlčici na zemi. Dýchala, podle toho jak se jí zvedla hrudník. "Jsi v pohodě?" zeptal jsem se s mírným náznakem paniky v hlase, ale jenom mírným. Nebyl jsem had, byl jsem jenom hodně velkej flegmouš, co se týče utrpení ostatních. Nenechal bych ji tu umřít, kdyby bylo potřeba tak bych jí někam odklidil.

//Houština

Vymotat se z těch všech keříků nebylo nijak zvlášť těžké. Jakmile jeden znal cestu byla to hračka. Marion zabočila někam jinam, protože její stopy se odpojily a zamířily na druhou stranu. To bylo dobře, nerad bych na ni hned narazil znovu. Mírně jsem se oklepal a pak se vydal napít ledové vody. Začínal jsem mít i trochu hlad. Teď by se hodilo něco k snědku, ale já se bál, že když se budu snažit něco ulovit spíše se zadýchám. A tak jsem se rozhodl vyrazit k dočasné domovině. Pořádně se nadlábnu, než vyrazím pryč. Borůvkový lesík byl odsud, co by kamenem dohodil, takže jsem se mohl v klídku vydat tam. Navíc jsem předpokládal, že v lese bude plno života a halekání. O to víc mne překvapilo, když se les zdál naprosto tichý.

//Borůvkový les

Marion prohlásila, že domů trefí a tak jsem to prostě dál neřešil. Na její otázky ohledně toho, zda a kdy se zase uvidíme jsem už úplně reagovat nechtěl. Byl jsem po takovém výkonu unavený, takže jsem si jenom položil hlavu na tlapky a usnul.
Když jsem se probudil byla pryč.
Ve sněhu jsem viděl její tlapky, kdybych chtěl, mohl bych ji následovat. Sice jsem tušil, že zamířila domů, ale mohl bych mít jistotu, že je v pořádku. Jenomže já tu jistotu mít asi ani nechtěl. Tahle vlčice byla jenom další možností jak si zaskotačit bez závazků. Možná ji jednou nebo dvakrát ještě navštívím, než se odsud spakuju natrvalo. Ségra tu očividně nebyla a tak nebylo moc proč zůstávat. Měl bych se rozloučit s Erlendem. Pomalu jsem se zvednul a vykročil směrem k domovině.

//Mahtae sever

Marion byla blbá, ale zároveň mi to celkem nahrávalo, abych ji udržel poslušnou. "Protože na tomhle světě moje milá jehličko, existují i velice zlí vlci, kteří se dopouštějí naprosto příšerných věcí," pronesl jsem celkem tajemným hlasem, ze kterého šel smutek. Víte pokud chcete někoho o něčem přesvědčit, musíte tam dát trochu té pravdy, aby emoce nevypadaly hraně. To jsem přesně udělal. Vzpomínka na špatné vlky a BUM měl jsem dokonalou mimiku i ton hlasu, abych mohl působit na její city. "Bard jsem taky, nejsem jenom jedno, jsem oboje," pronesl jsem a až pak mi došlo, že jsem měl možná zalhat. Kolik bardů tu asi pobíhalo, pokud by jí to uklouzlo, asi by to někdo zjistil velmi rychle.
Netušil jsem, proč je tak vysazená na svou matku, ale asi to nějaký důvod mělo. "Nemůžeš to říct nikomu, nikomu," řekl jsem důrazně a doufal, že jí dojde, že to zahrnuje i její matku. Bylo načase vrátit se domů. "Měl bych jít, mám tě doprovodit domů nebo to zvládneš jako velká holka, kterou jsi?" zeptal jsem se jí.