Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cyril byl evidentně dalším namyšleným floutkem, kterých jsem potkal za svůj dlouhý život mraky. Poměrně dost z nich bylo přesvědčeno o tom, že jsou v nějakém ohledu speicální, vyvolení nebo tak něco. Já ne. Já věděl, že jsem špína, která se zrodila na samotném dně prohnilé stoky a ze které se nevyklube nádherný princ ani pohátkový boháč. Byl jsem s tím smířený a nedělal jsem si iluze, že by to mohlo být jinak. Protože nemohlo. A hlavně by mě ten svět Alf a všech vysoko postavených asi ani nebavil. Položil jsem po jeho odchodu hlavu na tlapky a usnul.

V noře bylo teplo a mě se ani nechtělo odcházet, ale cítil jsem, že se musím vrátit zpátky do smečkového lesa. Jinak by se mohlo stát, že se nevrátím už vůbec. Venku to nevypadalo úplně nejlépe a tak jsem jen setnul zuby a vyrazil. Jak já nesnáším zimu.

//midiam přes narvinij

Teplo, klid a pohoda. To jsem si nechal líbit. Kdybych tu měl nějaké jídlo a dobrou společnici býk bych nejvíc happy. Takhle jsem si musel vystačit s Cyrilem. Poslouchal jsem ho a usiloval se víc a víc. Jeho příběh zněl jako nějaká pohádka. "A kdo vám to napovídal, výsosti? Zazpival to ptáček na větvi nebo srnka v křoví? " dobiral jsem si ho, protože se mi nechtělo věřit, že takové pitomosti sám věří. Kdyby mě někdo řekl, že ja jsem princ, takbxch se mu vysmal, proletělo mi hlavou.
"Každý nabídne něco. Kdyby všichni jenom lovili, byla by to otrava a spolupráce o ničem, " zabroukal jsem unaveně. Jeho mluvení o tom, že by poroučel a ostatní poslouchali byla hezká pohádka, pěkně mě to uspavalo.

V noře to bylo celkem příjemné. Ticho, teplo a hlavně teplo. Nemusel jsem se k nikomu tisknout a nemusel jsem ani hledat jiné možnosti, jak se zahřát. Vlčice jako Marion nechodí úplně na každé cestičce. Trochu mi zacukaly koutky, když jsem si na tu naivní vlčici vzpomněl. Cyril byl evidentně nováček v tomhle celým životním. Nebo minimálně v tom, jak to chodí ve slušnejch smečkách. "Tys nikdy nebyl ve smečce, že nevíš jak to normálně chodí? Každý dělá něco a za to se všem pak všechno dělí rovným dílem. Já se vypořádávám s tím, aby všichni byli zabavení, aby nikdo nebyl smutný nebo se nudil. Ostatní pak loví a tak a o jídlo se dělíme společně," prohodil jse s úsměvem. Možná to nebylo úplně tak, ale bylo to celkem blízko pravdy. "Jinak kdo by chtěl šéfovat smečce, je to celkem otrava," podotknul jsem a mírně nakrčil čenich. Nebyl jsem Jinks, abych se hnal do nějakého toho Alfování. Ne, ne, já bych všechno rozhodování nechal na partnerce a sám bych si jenom užíval svou pozici.

//Narvinijský les

Věděl jsem tady o norách, kde bychom se mohli schovat. A náhoda tomu chtěla, že jedna byla celkem hezky vidět, jako by do ní někdo nedávno zapadnul. Výborně. Neštěstí jednoho, je štěstím druhého. Mírně jsem se zasmál a pak jsem prostě hupsnul do nory. Bylo tu celkem teplo. Na to, že byla tak velká zima venku, uvnitř nory se udržovalo teplo. Scházel jsem tmavým prostorem níž, protože jsem věděl, že dole by mělo být větší prostranství. Dřív tu musela být smečka, ale proč nebo jak, to jsem netušil. Ještě že tu není teď a tak tu máme bejvák my. Došel jsem do prostoru, který byl větší a lehl jsem si na zem.
"Životní rady, v těch jsem expert," pronesl jsem celkem solidně hrdě na svůj vlastní repertoár. "Řeknu to takhle, vypadám jako nějakej otrhanej nuzák? A přitom jsem nelovil už nějakej ten pátek," prohodil jsem s úsměvem.

//Třešňový háj přes Mahar

Zamrzlé prostraství močálů se nám podařilo zdolat bez sebemenšího zaseknutí. To bylo dobře. K něčemu se aspoň ta zima hodila. Teď jsme byli zase ve skrytu lesa a já si to užíval. Mnohem víc bych si užíval v úkrytu s nějakou vlčicí nebo dvěma... "To je dobře..." pronesl jsem nakonec, když z něj vypadlo, že se samcema nechce mít nic společnýho. Kývnul jsem, abych si to ještě potvrdil. "Tady se pohybujou různý podivnosti, tak jsem si chtěl být jistej." Byl jsem už v pohodě s tím, že by někdo třeba neměl rád ani vlčice nebo vlky. Sice by mi to přišlo divný, ale budiž víc vlčic pro mě. Ale pokud byl vlk na vlky, bylo to nechutný. A já proti tomu hodlal hrdě bojovat.
"K čemu bych byl, kdybych ti jenom matlal kolem tlamy med. Řeknu ti to na férovku jak to je a nazdar. Navíc, neřekl jsem, že se to máš naučit... Stačí to dobře předstírat, vlci jsou tu hloupounký, třeba nedávno jsem poznal jednu, která se nechala obskočit a to jsem jí jenom nakecal, že to trochu štípne a že to takhle musí zažít každá velká holka." Vychloubat se vlastní mužností mi šlo.

//kopce Tary

"Tak jest," pronesl jsem a byl na chvilku rád, že tu není úplně velký prostor pro vítr prohánět se kolem nás. Představa, že bych se nechal odfoukat se mi moc nelíbila, ale ještě víc se mi nelíbila představa, že se tulím... k V-L-K-O-V-I. Jakože k S-A-M-C-I. Přejel mi mráz po páteři a já se musel rychle vylekat, protože jsem prostě vyskočil na všechny čtyři. "Ani náhodou, žádný tulení... A na jih nedojdem... Ale možná... Kus odsud jsou hory, mohly bychom se schovat do nějaké jeskyně tam?" navrhnul jsem. Rozhodně to byl lepší nápad, než se tady nechat ošahávat nějakým úchylákem. "Nejsi úchyl že ne?" zeptal jsem se. Jestli to byl nějakej homouš, tak s tím jsem se fakt bavit nechtěl. Všechno to byla jedna sebranka naprostých nechutných individuí. Jen myšlenka na to mi obracela žaludek naruby a moje jizva na zátylku bolela. Bolela jako by se stala včera. Potupa, pokoření. Zavrtěl jsem hlavou, jako bych ze sebe dostával sníh.
"Tak to tady pěkně rychle chcípneš, jestli se nezačneš snažit aspoň vypadat, že umíš spolupracovat," prohodil jsem a rozešel se směrem pryč. Nebylo mi jedno co s ním bude, ale tak nějak jsem doufal, že se prostě zapojí. Na větu, jestli jsem taky zalitej duhou jsem neodpověděl a místo toho vyrazil do hor.

//Narvinij přes Mahar

Mluvil o tom, že není v magii dobrej. No tak to se potkali dva. Zavrtěl jsem jenom hlavou nad tím, jak moc nám magie mohla pomoci a jak moc jsme v ní byli neschopní. Já ji ovládat neuměl, nebo aspoň ne dostatečně dobře. "Voda nám v tomhle případě moc nepomůže, nemyslíš," podoktnul jsem suše a mírně se otřásl. Naštěstí přestalo foukat a sněžit, možná byl tohle můj pokyn k tomu vrátit se domů. Jenomže tam se mi nechce. Co bych tam dělal, zase by se mi nějaká vlčice vysmála. Takže jsem zůstla tam, kde jsem byl s Cyrilem.
Porhlásil, že budu první kdo o něm složí nějakou tu píseň, až zaklepe bačkorama v boji. "Zatím to vypadá, že tu zdechneme oba spíš zimou, nějakej nápad?" pronesl jsem a mírně se na něj usmál. Všechny ztrasti našeho setkání byly zapomenuty a já se tak mohl projevit jako ten veselý a společenský, kterým jsem byl. Nerad jsem sice vyhledával pánskou společnost, ale to neznamenalo, že jsem se neuměl chovat.
"Jasně, že jsem vzdělaný. K čemu je bard, co je hloupej jako chramostovy necky," pronesl jsem zasvěceně a pak se na něj šibalsky podíval. "Když jsi novej, tak se s tebou podelím o nějaký ty znalosti o smečkách, když tě to tak zajímá. Hodně smeček je tu o přátelství a spolupráci. Co vím, tak ta hodně na severu u velkýho jezera, cedorvá smečka, tak tam je to rodinnej podnik celý. Na jihu Sarumen má jednu velkou alfu a jednu betu, ale nevím, inteligence vlků nebude v týhle smečce v průměru moc vysoká," prohodil jsem, když jsem si vzpomněl na Marion. Kde je jí asi jenom konec? Že bych se stavil na návštěvu a zahřát se? "Do Asgaaru nedoporučuju moc chodit, pokud nemáš úplně nejlepší úmysly, jsou celkem od rány co jsem viděl a slyšel. No a Borůvková smečka je takovej přátelskej prostor, kde je všechno zalitý duhou a borůvkama," shrnul jsem mu to.

Přejel jsem pohledem vlka. "Jo a to třeba čím? Umíš snad ovládat magii ohně na tolik, abys nás zahřál nebo umíš zastavit tohle počasí?" zeptal jsem se s mírnou nadějí v hlase. Popravdě bych docela ocenil trochu zahřátí se a zároveň bych docela ocenil, kdyby mi vlk dopřál trochu zahřátí skrze svou magii. To by mi fakt udělalo radost. Jenomže těžko soudit, co tenhle vlk uměl. Podle očí uměl ovládat oheň, ale těžko říct jak málo nebo jak moc. Doufal jsem, že hodně. Z boje tu pochází kde kdo. Nedůvěřivě jsem si vlka přeměřil, ale nic jsem neřekl. Kdo by taky něco říkal, když měl tu čest setkat se s princem.
Sedl jsem si a pak se uklonil čenichem až k zemi. "No tak to mně těší, že vás poznávám, výsosti? Nebo snad jeho jasnosti?" zazubil jsem se. "Já jsem skromný bard, takže vám pravděpodobně v bojích o les, slávu nebo cokoliv jiného nepomůžu, ale mohu o vaše činu složit třeba báseň nebo popěvek... nebo o vašem skonu, pokud to bude nutné," zazubil jsem se na vlka, protože i když mohl být princ a mýt výcvik, teď působil jako někdo, kdo by mohl umřít jenom z tohohle mrazu.
"Máme tu celkem dost smeček. Na jihu je Sarumenská, kousek odsud hvozd Asgaaru, pak tu máme Borůvkovou smečku, z té pocházím já a nakonec na severu máme smečku v cedrovém lese. Jo a taky je tu Mechová smečka poblíž sopky," pronesl jsem vševědoucím hlasem, protože on vypadal, že vůec netuší, kde je nebo co se tu děje a jak to tu chodí. Na otázku proč tu jsem, jsem neodpověděl.

"A mrtví nesmějí mít dobrý den," prohodil jsem trochu filozoficky a pak se mírně stáhnul do svého celkem roztomilounkého úkrytu. Hezky stromy držely mimo vítr a sněhový val zase držel pryč zimu, která se táhla po zemi. Perfektní. Jenomže jsem se o tohle nechtěl rozhodně nechat připtavit nějakým tulákem. Pak pronesl že mluvím s princem. Mírně jsem ho sjel pohledem, na prince rozhodně nevypadal. "Tady je princ každej druhej, nedávno jsem mluvil s jedním, co říkal, že je král celýho lesa," odvětil jsem s nezájmem. "Ale jestli jsi princ, tak co mrzneš tady venku?" dodal jsem a tím kontroval na jeho otázku, že bych možná mohl být mršinou za chvilku, pokud se budu venku zdržovat. Nechtěl jsem působit nepříjemným dojmem, ale tenhle vlk se neuměl chovat. A nebo se prostě chovat nechtěl. Kdo jen tak někoho vyruší, aby ho seřval, že stejně za chvilku chcípne? Dobře možná neseřval, ale i tak nebyl úplně tím nejlepším, co mohl udělat vyrušit mne z odpočinku.

Zvednul jsem pohled, když jsem zaslechl první skřípání sněhu pod tlapkou nezvaného hosta. Pak jsem hlavu zase položil, protože toho jak křupání znělo to byl normální vlk a s tím jsem se dokázal popasovat. Navíc byla moc zima, abych se s někým zapojoval do nějakého hovoru. Jenomže já měl prostě na podivné existence štěstí, takže vlk se rozhodl jít ke mně. Když na mě promluvil jen jsem líně zvedl hlavu. "Říká se dobrý den, neruším vás... Nebo to vás v tom vašem zapadákově neučili?" zasmál jsem se mu do obličeje. Nechtěl jsem být nepříjemný, ale prostě jsem neočekával, že mě někdo bude zvát ke konverzaci otázkou jestli žiju. "Jestli ses přišel jako správnej tulák nažrat mršiny, tak tě zklamu. Pořád dejchám a srdce mi taky tluče, takže nejsem jednoduchej oběd, kvůli kterýmu bys mohl vynechat cardio." Zvedl jsem se do sedu, abych na příchozího líp viděl. Vypadal jako naprostá tulácká troska, z toho bych dokázal vycucat co bych chtěl, kdybych se ovšem uměl prát, což já neuměl.

//Hádí ocas

Začal jsem se prodírat kolem prvních kmínků a doufal jsem, že sem se sněhová vánice a vítr nedostanou, nebo aspoň ne tak snadno jako tomu bylo na té kamenné klouzačce, která byla všude kolem. Využíval jsem kmeny stromů jako ochranu, a tak se propracoval do středu lesa, kde to vypadalo na poměrně dobrou schovku. Mezi stromky jsem našel jedno moc pěkné místečko, které nabízelo celkem vzato soukromí. Byly tu tři stromky, jejihž větve se propletly do zajímavého tvaru a tak tvořily v podstatě stříšku nad mojí hlavou. Vítr hučel všude kolem, ale tady bylo celkem dobře. Oddechnul jsem si. A pak si jednou tlapkou jednu vrazil za svou pitomost. Proč jsem musel opustit teplo úkrytu, protože jsem idiot. Zhluboka jsem oddechoval, abych uklidnil svůj dech a dal kyslík svalům, které už o něj doslova řvaly. Budu to tu muset přečkat. Jelikož jsem nějaké to přečkávání zvládal na jedničku, tak jsem se nejprve pustil do příprav sněhového valu, který měl bránit můj kožich ze tří stran. Nasunul jsem sníh v hromadách mezi tři stromky a udělal tak dvě silné zdi ze sněhu. Třetí val jsem nedostavěl, došla mi síla, takže jsem si jenom lehnul na zem a odpočíval.

Nemůžu tady zůstat! Kurňa nechcípnu přece v nějaký stupidní sněžný vánici nebo co to sakra je. Zabejčil jsem se a to bylo dobře, protože jsem se skloněnou hlavou začal postupovat krok za krokem směrem k lesíku, který jsem prve viděl. Nejdříve jsem si myslel, že je to fata morgana, ale teď když jsem byl blíže, začal mít lesík poměrně zajímavé a dobré tvary, takže mi bylo jasné, že se nepletu. Byl to les, který se schoval ve sněhovém obalu. Stačilo k němu jenom dojít a schovat se tam. Takže jsem silou, kterou jsem měl rozhrnoval sníh a snažil se neuklouznout na kamenech nebo se nenechat odvát větrem. Bylo to příšerné. Ale když jsem se konečně dostal k prvním kmenům stromů využil jsem je jako oporu a postupně se do lesa přeci jenom dostal.

//třešňový háj

//zrcadlovky přes esíčka

Šel jsem přes tohle místo, jenomže jsem blbec někde špatně zahnul a najednou jsem se ocitl na podivně kluzkých kamenech. Nebyla to pláň, louka ani nic jiného, spíše mi to přišlo, že se tu vylily s vodou z řeky i kameny a teď to nepříjemně klouzalo. Do toho foukal vítr jako šílenec a já se bál, že pokud tu budu delší dobu tak zmrznu. Uviděl jsem před sebou les a začal se pohybovat směrem k němu. Jenomže jeden krok tam, byl pomalu ve větru jako dva kroky zpátky. Navíc mi do obličeje neustále nalétával vítr, takže jsem se bál otevřít oči, aby mě do nich něco nepraštilo a já třeba neoslapnul do konce svých dní. Sklonil jsem hlavu a zastavil se. I dýchat bylo v tomhle prostředí naprosto otřesné. Nedalo se to zvládnout a já zadoufal, že mě vítr odnese zpět k lesu, ale nedělo se tak.

//borůvkový úkryt

A tak jsem vyrazil. Kráčel jsem pryč od toho úkrytu i lesa v naději, že třeba najdu někde Erlenda, ale obával jsem se, že můj naprosto idiotský čich mě zradí a já ho stejně nenajdu. Bylo to k vzteku. Mírně jsem se nakrčil, když sníh začal dosahovat velké výšky a začal jsem volit cestu spíše než nahoru po cestičkách do hor, po obvodu. Vrstevnice měla tu výhodu, že sníh se na ní moc nezvětšoval, takže se stačilo prodrat jenom tím správným směrem a jeden to měl jednoduše vyřízené. A tak jsem šel. Počasí bylo naprosto hrozné. Foukal vítr a já začal litovat, že jsem vůbec někam vyrazil. Měl jsem zůstat v tom úkrytu. Jenomže na cestu zpět jsem toho překonal moc a tak jsem doufal, že dojdu do nějakého lesa a tam se schovám.

//hadí ocas

Pohledem jsem sledoval Kayu, která nejspíše přemýšlela. A pak jsem usnul. Byl jsem unavený. Tahal jsem jí sem, nosil jí jídlo a tak dále. Bylo to jenom otázkou času než se úplně vyšťavým a odpadnu. Takže to taky přišlo. Ležel jsem na zemi s hlavou položenou na kožešině a v tichu oddechoval. Zdál se mi sen, ale byl až moc příjemný na to, abych nepoznal, že není realitou. Bylo kolem mě několik vlčic a všechny jenom pro mne. Evie tu byla taky, což bylo strašně super. Byl jsem spokojený a klidný.
Musel jsme slintat ze spaní, protože když jsem se probudil na kožešině byl flek od slin.
Probudil mne ovšem hluk a ne slina. Pohlédl jsem opět na vlčici, která momentálně seděla a trhala kus masa, jako by ho chtěla znovu zardousit. A navíc u toho vydávala takový kravál, že jsem se nemohl ani v klidu dospat. "Super, přetrhla jsi mi fakt krásnej sen," zabrblal jsem, když jsem se dostatečně rozkoukal. Její poznámku o tom, že by sestra mohla být pod drnem jsem přešel jenom jedním pohledem. Nehodlal jsem nad tím myslet, natož to nějak ustanovit slovy.
Po chvilce jsem se zvedl a vyrazil ven.

//zrcadlové hory přes les