Příspěvky uživatele

< návrat zpět

březen 5/10

A tak jsem se koukal na to mraveniště a na ty mravence, jak pracují. Jeden po druhém nosili kousky podivných věciček a kusů rostlin nebo ovocné plody. Ani jednou do sebe nenarazili, což bylo vážně něco, protože jsem si představil sebe, jak něco nesu do smečkového úkrytu a musím následovat jednu řadu s tím, že druhá řada vlků se táhne kolem mne. No bylo to divné, zvláštní minimálně, ale nějak se jim to dařilo. Nenarážet do sebe. To já bych byl vážně jako slon v porcelánu. Kromě toho jsem si dovedl představit, jak Baghý jako správná královna leží někde uvnitř mraveniště a kibicuje nás ten její Jinks. Popravdě jsem ani jednoho delší dobu neviděl a bylo mi to... jedno? To je možná dobře, jeden pak nepřemýšlí nad blbostmi, ale soustředí se na sebe.

březen 4/10

Ne, tohle bylo fakt nechutně obyčejné a nelíbilo se mi to. Co bych za to dal, kdybych mohl normálně skládat nějaký pěkný písničky. Naštvaně jsem nakopl šišku, která se mi nějak přikutálela do cesty a vyrazil jsem pochodem vchod někam do pryč. Nelíbila se mi představa, že budu nucený být v tomhle nudném lese ještě minutu. Jenomže jak jsem odcházel, najednou jsem se ocitl kousek od podivného útvaru. Když jsem k tomu přišel blíž došlo mi, že je to mraveniště. Byla to spousta jehliček, malinkatých větviček, hlíny, mechu a kdo ví čeho všeho. Tohle museli všechno mravenci dotáhnout až sem, aby si tu mohli udělat svou vlastní malou základnu. Měl jsem k nim celkem obdiv, protože já bych se takhle nadřít kvůli troše odpočinku a dobrého bydlení nechtěl.

březen 3/10
Jenže tohle místo bylo asi tak nevšední a nové jako můj kožich. Nebylo tu nic zvláštního. Byl to prostě les. Strom tady a strom támhle, nedalo se o tom přemýšlet nijak víc nebo do detailu popisovat, jak se větve klaní ve větru. Protože popravdě, tady se nikomu nic neklanělo a větve po zimě vypadaly, že asi brzo spadnou na zem nebo prostě celý strom vzdá svou velkolepou existenci a půjde k zemi. Zavrtěl jsem nad tou nudou hlavou, protože a to si pojďme vysvětlit hned, příroda, která je takhle nechutně nudná si nic jiného, než posměšné zavrcení hlavou nezaslouží a to nejenom od někoho mých kvalit, rozhlédů a schopností. Nad tímhle všedním lesem by měl vrtět hlavou každý normální vlk.

březen 2/10

Koukal jsem se na to jako opravdový umělec, který ztratil inspiraci. Začal jsem se rozhlížet kolem v naději, že třeba najdu nějaké to něco, co bych mohl obdivovat. Uměl jsem obdivovat přírodu. To mi šlo a to mě bavilo. Ne, že bych se tomu nějak divil, ono na obdivování přírody nebylo nic zvláštního, jeden ani nemusel být kdoví jak inteligentní, aby dokázal složit doborou písničku nebo příběh na téma přírody. Pět krásné písně na třpytící se rosu v raních paprscích slunce nebo na mraky táhnoucí se přes měsíc v úplňku... bylo to jednoduché, ale nebylo to žádné terno. Takže jsem se pro inspiraci začal rozhlížet kolem, jestli náhodou nenajdu něco, co by mě oslovilo a já se toho mohl chopit jako pořádného tématu. Něco nového a nevšedního.

březen 1/10

Být bard a nemít do čeho píchnout, to je fakt peklo. Neměl jsem úplně náladu na to skládat nějaký oslavný ódy nebo příběhy na nic. Neměl jsem žádný nápad a všechny můzy jako by se rozhodly vytrati z mého radaru. Nemohl jsem v okolí najít žádnou Styx, na kterou bych mohl složit nějakou bojovnou legendu. Ani jsem neměl Cynthii s jejíma prokladě hlubokýma očima, do kterých bych se mohl ztratit a zazpívat jí nějakou tu baladu. A dokonce jsem neměl ve svém okolí ani Marion, které bych složil nějakou trapnou ukolébavku. Dokonce i to by v téhle situaci bylo lepší, než to nic, které jsem momentálně prožíval. Bál jsem se, že pokud tady budu ještě nějakou chvilku postávat, začnu si kousat vlastní tlapky nudou.

únor 5

A pak mne to trklo. Vlastně mě to přímo udeřilo do mozku až mi zarezonoval. Netušil jsem, jak mi tahle myšlenka mohla uniknout. Nemohl jsem se neušklíbnout, že jsem byl tak hloupý. Sedím tu a přemýšlím o kom složit ódu a nedojde mi, že bych ji mohl složit o vlkovi, který si ji nikdy nebude moct zazpívat? Erlend si písničku zasloužil. Rozhodně byl přímo ódový materiál. Udělal toho hodně, byl hodný, skromný a navíc měl tu malinkatou vadu s tím, že nedokázal vyžvejknout ani slovo. Naprosto perfektní námět pro mou novou píseň. Zavrtěl jsem ocasem a pohodlně se usadil pod jeden z vysokých stormů. Opřel jsem se o jeho kmen a s výdechem páry z tlamy se pustil do přemýšlení nad tím, co všechno by tahle píseň měla obsahovat.

únor 4

O Ev jsem skládat taky nechtěl. Připomínala mi moc toho, co jsem zanechal za sebou. A pro co vlastně? Protože jsem hledal Lilith. Mohl bych složit píseň o své sestře. Nebylo by to poprvé ani naposledy, co jsem nad tím uvažoval. Složil bych o ní píseň a zpíval ji po všech různých místech a tím pádem bych pak získal dost zpráv o tom, jestli ji někdo někdy viděl nebo znal. Samozřejmě by se mi vrátila spousta příběhů o jiných Lilith, ale já hádal, že tu svou bych našel rychleji. Jenomže ne, nenašel. Nechtěl jsem riskovat, že by se sebrala a zmizela mi z dohledu, protože by se prostě mohla rozhodnout pláchnout, kdybych se k ní přiblížil. Ne, bylo moc nebezpečné skládat písně o vlastní sestře. Mohlo by to znamenat že místo nalezení, se mi více ztratí. Zavrtěl jsem hlavou. Ale volný čas se využít na píseň musel.

únor 3

A tak jsem se zamyslel nad tím, co bych chtěl složit. Kdo by si zasloužil píseň. Oslavnou ódu. Nejprve mne samozřejmě napadla Ev. Dlouho jsem si na ni nevzpomněl, jako by se mi vypařila vzpomínka na ni z hlavy, ale nevypařila se z mého srdce. V srdci mi zůstávala a já věděl, že z něho nikdy nezmizí. Popravdě Marion mi ji na chvilku přípomínala, tím svým podivným chováním, ale i ona byla na Ev moc... moc normální. Zaostalá Ev nebyla, ne v tom ohledu jako Marion. Ev přemýšlela nad vším, jenom toho moc nechápala. Ale nebyla dětinská to ne... Byla jiná a to na ní bylo tak nádherné. To se mi na ní líbilo. Před tím vším byla Ev chytrá a zábavná, po tom všem z ní zbyl jenom stín. Ale i ten jsem měl rád. Protože občas se skrz stín prodralo světlo jejího původního já.

únor 2

Takže o vlčicích jsem rozhodně nic skládat nechtěl. Mohl bych něco složit o místní floře a fauně, ale v zimě bylo všechno bílé a takové mhe. Jeden by neměl úplně náladu na to popisovat v zimě jaro nebo teplo, protože jenom ten příslib a náznak vyšší teploty zaváněl zoufalstvím z uvědomnění, že tu vlastně teplo není. Podíval jsem se na sněhové stopy, které zanechaly moje tlapky v napadaném prašanu a pak jsem se otřásl. Ne zimou, ale tím, že mohlo být hůř. A tím jaká zima byla. Ne, nechtěl jsem skládat písně o jaru nebo o zimě. Nic z toho mne nelákalo momentálně. Mohlo by se mi to vymstít a to jsem nechtěl a tak o čem jsem mohl zpívat? O čem jsem mohl skládat nějakou příjemnou písničku? O tom, že se mi točí hlava za každým ocasem taky ne... Nemohl jsem ani nic skládat o smečce, protože k ní mě to netáhlo. Lámal jsem si s tím hlavu.

únor 1
Přišel jsem do lesa. Byl to zvláštní les ani jsem netušil, jak jsem se sem dostal. Šel jsem od jezera, kde byl Jinks a najednou jsem byl tady. Bylo to tu celkem pěkné a já si i říkal, že bych se tady mohl na chvilku usadit a že bych mohl třeba složit nějakou píseň. Nechtělo se mi úplně skládat něco, co by opěvovalo krásu místních vlčic nebo tak. Měl jsem bab celkem plné zuby, takže bych o nich zpíval jenom tehdy, kdyby mi z toho něco káplo. Většina místních kopretinek byla žalostně nudná nebo žalostně tupá. A nebo obojí. Což byl potom zázrak narazit na někoho, jako byla třeba Styx nebo Cynthia, které to měly v hlavě hezky srovnané. Ale třeba taková Kaya, Marion nebo Bouře, to byly přesně takové květinky, které bych s krásným zadostiučiněním nakopnul, jen co je pravda.

Vlčice prskala a odsekávala jako opravdová pitomá naninka, kterou se rodiče rozhodli opečovávat a ona začala vystrkovat drápky. Jeden by si řekl, že přející výchova povede k něčemu... no trošku jinému, než že z vlčete vyroste takovýhle otravný nezmar. Já byl pro každou zábavu, ale ona už nebyla malinkatý mrně a evidentně si to neuvědomovala. Zněla jako by ovšem ta poslední věta byla výčitkou, než výzvou. Pak ale začala prohlašovat, že není úplně blbá a to mi stačilo. Hop a skok a byla na zemi, připlácnutá jako moucha v síti pavouka nebo přilepený komár ve smůle na stromě.
Ani tohle ji ovšem nejspíše nic nedalo, protože prohlásila, že není mrtvá. "Nejsi, ale mohla bys bejt... A nebo taky něco horšího, kdybych chtěl, tak ti můžu provést spoustu věcí, po kterejch budeš jenom žadonit o to, abys byla mrtvá," zavrčel jsem na ni. Byla to tvrdá lekce a někdo by mohl říct, že jsem magor, ale já věděl svoje. Věděl jsem, co vlci dělají malinkatým vlčicím, které se zatoulají daleko od domova. Tohle nebylo bezpečný místo a lepší, když jí někdo lekci udělí teď, než aby pak někdy jindy litovala. Seskočil jsem z ní a sedl si o kus dál. "Neumíš se prát, neumíš ani hádám použít svoji magii, všechno je velká sranda co?"

Přejížděl jsem pohledem malou potížistku, která si tu hrála na velkou holku. Málem mě to i rozesmálo, ale držel jsem se a jenom mi na čenichu vykouzlila šibalský úsměv. "A vědí vůbec vaši, že je vaše Výsost tady?" pronesl jsem v odpovědi na její snahu mne odehnat s tím, že by mě její rodiče nejspíše zabili. "Nebo kdybych tě prostě zakousnul, zneužil nebo co já vím a pak zahrabal tvoje kosti, nikdy by tě nenašli?" znělo to možná brutálně, ale tahle cácora si musela uvědomit, že tohle není bezpečný svět a že už není malinkaté vlčátko, kterého se každý zastane. Musela se naučit, že si nemůže jenom užívat.
Pak prohlásila, že vypadám spíš jako plyšák než někdo nebezpečný a to mě mírně naštvalo. "No dovol," pronesl jsem. Nebyl jsem přece tlusťoch! Vlčice si začala říkat něco o dobrodružstvích a zábavě a mě nevěnovala skoro žádnou pozornost. Čast na Adiramovi lekci slušného chování. Bez mrknutí oka jsem na Riku skočil a přitisknul ji pod sebou k zemi. "A seš mrtvá," zabručel jsem, zatím co jsem ji držel na zemi.

Mladá vlčice sebou pořád pohazovala a smála se. Vypadlo z ní energetické Ah oj, které se postupně měnilo na podivný pohled, který asi znamenal, že mě nezná. Nevadilo mi to. Neuráželo mě to. Viděl jsem ji naposledy jako mini verzi. Tohle byla větší verze. Nebo si mě možná pamatovala a proto byla naštvaná, že mě tu vidí. Tvářila se najednou jako by přičuchla k vlčecímu zadku nebo kousla do nezralýho ovoce. Kysele krčila čenich. "Tak tím pádem užívej dál," podotknul jsem, když prohlásila, že to bylo úžasný a tak dále a tak dále. Nehodlal jsem se s ní dohadovat, i když jsem měl trochu pochybností o tom, co by na to řekl její čenich, kdyby mohl mluvit sám za sebe.
Najednou se na mě škaredila a popichovala mě. "Slečinko, svět je nebezpečnej, ale nikdo neříká, že já nejsem nebezpečnější," pronesl jsem a zazubil se na ni oslnivým úsměvem, jako z reklam na zubní pastu. Tahle mrňavá pichlavka, mne nemohla rozhodit. Zatím. Navíc jsem jí třeba mohl dát trochu toho správnýho vychování. "A co ty se tu kloužeš? Mamka s taťkou tě pustili ven z lesa? Nebojej se, že si někde zlomíš tlapku nebo že co já vím, naboříš svůj královskej čenich do kupy sněhu?"

V klidu jsem si pil u malinkého potůčku, který nepohltil led a sníh. Kaskády jsem měl kousek od sebe. Pak jsem zvedl hlavu a rozhodl jsem se přejít trochu po proudu dolů, abych se mohl dostat na vrdší led a příapadně tohle zamrzlé neštěstí využít k tomu, abych přešel na druhou stranu. Začínala být zase zima a já se těšil do nějakého pořádného pelechu. Nejlíp do svého a ještě nejlíp s nějakou vlčicí, která by mne zahřála. Pousmál jsem se nad toup ředstavou, že se konečně budu moct zase k někomu přitulit.
Náhle se kolem mě závratnou rychlostí proletělo po ledu něco, co křičelo, jako by to někdo bral na vidličku. A PUF skončilo to v závěji. Chivlku jsem zvažoval jestli spěchat na pomoc, jenomže to už se to vytáhlé cosi začalo zvedat ze sněhové závěje a po ledu přejelo ještě kousek, než si keclo na zádel za hlasitého smíchu a vřeštění. Došlo mi, že to je jedno z vlčat Baghý a Jinkse. Ušklíbnul jsem se. Krásný, že se takhle chová jejich výsostné potomstvo. Reprezentace té nejlepší výchovy. Došel jsem kouek od vlčice a zůstal stát na místě. "Doufám, že sis natloukla čenich pořádně."

//Narvinijský les

Zima byla hnusná, vlezlá. Nelíbilo se mi, že musím za chladné noci cestovat, ale do rána se mi čekat nechtělo. Ráno by mohlo přinést něco horšího a to jsem nechtěl riskovat. Cesta mne vedla přes les a pak k říčce, která byla zamrzlá. Trochu jsem ji zkoumal a pak jsem se rozhodl jít mírně proti jejímu proudu až k místu, kde jsem slyšel klokotat vodu. Jedna část ledu byla rozbitá to tím, že sem voda dopadala z velkých kaskád nademnou. Usmál jsem se svému štěstí a lačně začal chladnou vodu pít. Měl jsem hlad a žízeň. Hlad jsem ovšem neměl to štěstí utišit něčím k snědku, ale žízeň jsem upokojit mohl a tak jsem se lemtavě napil. Voda krásně studila v krku a promazávala mi všechny vnitřní trubky. Jen opatrně, abych nepřišel o hlas, to by byla tragédie.