Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležel jsem v křoví, kam mne odhodilo to příšerně velký zvíře. Měl jsem naražený žebra a na chvilku vyražený dech. Lapal jsem po dechu. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že se nemůžu nadechnout a taky že nemůžu ani vydechnout. Prostě jsem jenom naprázdno otvíral tlamu, ale žádný dýchací sval se ani nepohnul. Trvalo to snad celou věčnost a pak "Agh," nádech mi přímo zapískal v trubkách. "Ugh, ugh, ugh," zakuckal jsem se, ale byl jsem rád, že můžu konečně dýchat. Pravděpodobně jsem měl vyražený dech jenom na pár vteřin, ale fakt se to zdálo jako strašně dlouhá doba. Převalil jsem se na bok a pak se pokusil zvednout. Kromě naraženého žebra a vyraženého dechu jsem taky cítil, jak mám naražený vlastně celý pravý bok těla. Tlapky mne bolely, jako bych měl velkou modřinu kolem oblasti zadní kyčle. No, nebylo to nic příjemného. Měl bych si jít už konečně lehnout. Pomalu jsem se vypajdal z křoviska, které mne schovalo před stádem, které bylo pryč.
Začal jsem se belhat k místu, kde měla být podle mého čenichu Aranel a Awarak. Popravdě jsem doufal, že něco ulovili. Byl jsem od bahna, potlučený a sotva jsem se sunul, ale i tak jsem viděl, že se jim podařilo jedno mládě ztrhnout na zem. A doufal jsem že ho i dorazili, než jsem se k nim dobelhal, protože moje pomoc by jim byla nejspíše k ničemu. Došel jsem do dostatečné vzdálenosti, abych viděl jak naše kořist leží v tratolišti krve na zemi. "Dogh...Dobrá práce týme," pronesl jsem zkuhravě. Kolem oka se mi začínal dělat monokl a celou pravou stranu jsem momentálně přestával cítit. Bylo dobře, že je uloveno, ale já potřeboval spánek a to hodně spánku. "Nebude vám vadit, když nechám odtáhnutí na vás že jo?" dodal jsem. "Nejspíš mi není nějak přáno dneska."

Byl jsem z lovu nadšen. Aspoň bych si mohl na chvilku odpočinotu od přemýšlení. Co na tom, že mne tlapky bolely, měl jsem rozedřené tělo a všude samou modřinu. Možná, že kdybych věděl, že se mi bude lepit smůla na paty, tak bych se do toho lovu tolik nehrnul, ale což. Jeden nevěděl, že má na sobě nepříjemnou kletbu, naplácnutou jako žvýkačku v kožichu. Usmál jsem se na Aranel, Awaraka a tu jejich drobotinu kolem. "Jen vám na chvilku mamču s taťkou sčorkuju, ale pak vám je vrátím... slibuju," pronesl jsem a pak se vydal ukázat našim Betám, kde se nachází ono stádo. Nehodlal jsem řešit jejich problematiku dozoru nad vlastním potomstvem, protože já jsem jak už je známo, žádné neměl a ani míti nemohl. Pravda jeden čas jsem byl smutný z toho, že s Ev nikdy nebudeme mít vlastní vlčata, ale tenhle smutek mne přešel poměrně rychle, když jsem zjistil, jaké výhody to přináši.
Nevedl jsem je ostatní vlky já, ale jejich čich. Ono to nebylo úplně přehlédnutelné, přeslechnutelné, ani přečuchnutelné stádo. Dupaly jako pratuři. Uviděl jsem stádo. Co mi nahánělo hrůzu byl jak tele velký los, který na všechny valil bulvy a snažil se obhlídnout celé stádo. Ksakru... toho se jen tak nezbavíme. Pohlédl jsem na Bety jestli nemají nějaký nápad. "Navrhuji, že odvedu pozornost toho velkýho a vy pak chytnete jednoho s těch mladých támhle jo?" připadalo mi to jako dobrý nápad. Neměl jsem úplně sílu, abych zvíře povalil, ale Aranel vypadala jako dobrej tank a Awarak taky nebyl žádný tintítko. Tím spíš bylo důležité rozdělit rola. Hádal jsem, že když naběhnu na stádo, oddělím mládež od ostatních, strhne se na mne pozornost toho velkého. Já pak budu jenom zdrhat jako o život a ostatní prostě jednoho nebo druhého mladého uloví. "Já vám nadženu stádo, oddělím je tak aby támhle ti dva zůstali sami, vy jednoho z nich sejmete a já mezitím odvedu pozornost toho velkého, jo to zní jako dobrej plán," pochválil jsem sám sebe. Tímhle plánem jsem byl možná až moc nadšen. Optimismus mi nechyběl.
Využil jsem mlhy, která se všude stahovala, abych se poměrně hezky přesunul na druhou stranu stáda. Ty jo dneska mi to nějak jde! Stál jsem na druhé straně stáda a úplně si užíval toho, že se mi daří. Jenomže... nedařilo. Jen co jsem obešel stádo, zabořily se mi tlapky do bahna, které se lepilo a táhlo. Všiml jsem si toho až v momentě, kdy už jsem nemohl udělat ani další krok. Jenže jsem v tom bahně stál i v momentě, kdy se mlha s přicházejícím odpolednem zvedla. "No do..." můj sprostý projev zanikl v dusotu a řevu losů, kteří se dali do pohybu, protože si mne všimli. Chtěl jsem se rozeběhnout, jenomže místo toho, abych se pohnul z místa jsem se s přilepenýma tlapkama zašmodrchal a spadl jsem po tlamě do bahna. Tak tohle fakt nebylo dobrý... ne nebylo to vůbec dobrý. Zablácený a rozprsknutý na zemi jsem se začal hrabat zpět na nohy v momentu, kdy jsem za sebou uslyšel strašný řev. Byl to ten los, který se hnal neskutečnou rychlostí na mě.
Doufal jsem, že se mi podaří nějak se z bahna vyprostit. "Ooooóóó matko boží, komus dala to paroží!" vyjeknul jsem zpěvně, protože jsem trochu očekával, že dostanu přes držku kopytem. Jenomže můj jekotový zpěv nejspíše zvíře vyděsil... a nebo za to mohl fakt, že se taky začalo nabalovat na bahno a tak muselo zpomalit. "Krásné parohy ty máš, komu s nimi do tlamy dáš. Doufám, že, doufám že, doufám že mě to nebude. Doufám že, doufám že, doufám že v klidu půjdete," začal jsem zpívat, což zvíře namou duši fascinovalo. Že by nikdy nepotkal zpívajícího vlka? Začal jsem se zvedat a zbavovat bahna, zatím co jsem zpíval na losáka.
"Pane dej, že Aranelka chytí hezké losátko, bože řekni, že Awarak není jen tlusté prasátko. Božíčku na nebíčku ať tenhle losák nechá mě, ať má duše neskončí někde ve tmě," zpíval jsem, co mne napadlo a vypadalo to, že los nechápe díky bohu, co zpívám. Jenom se mu zamlouvala ta melodie. Začal jsem se dostávat pryč z bahna, ale los mne následoval. Nebylo to magií ani ničím jiným, prostě se mu jenom líbil ten rytmus, asi ho to uklidňovalo. Většinu zvířat zpěv uklidňoval. A tenhle los nebyl jiný. Odvedu ho co nejdál. "Následuj mě ty losíku, pojď jen za mým hlasem, nenech se vůbec rozrušovat, vzadu tím chaosem. Jdeme hezky pěkně z bahna a pak mimo les, hlavně aby tě nekousnul nějakej všivej pes.... eh... pak by... pak... a kurňa," jako na potvoru mne nenapadl další rým, takže jsem zůstal vejrat na losáka, kterej vejral na mne. A... no asi mu došlo, že písnička skončila a tak se na mne zase rozbučel nebo co to bylo za zvuk a začal kopytem hrabat. "Vážené obecenstvo, děkuji za vaši pozornost a asi už bych šéééel," pronesl jsem a chtěl jsem utéct, když se na mne losák rozeběhnul.
Běžel jsem, co mi plíce stačily, ale i tak jsem nebyl nejrychlejší. Jedním parohem mne nabral a odhodil vzduchem do křoví, kde jsem zůstal ležet jako tělo bez duše. Jediné v co jsem doufal bylo, že Aranel a Awarak využili tohohle momentu a podařilo se jim chytit nějakého toho mladého samečka nebo vlastně jakýkoliv jiný úlovek. Zůstal jsem ležet na zemi a hrál jsem mrtvého, když kolem mne losák prošel a zamířil někam jinam do lesa.

Baghý si byla jistá, že je Rika v pořádku a já tak nabyl ztracenou sebedůvěru. Matka by přece měla vědět, tušit nebo jinak poznat, kdyby s jejím potomkem bylo něco v nepořádku. A jelikož byla Baghý tak klidná, byl jsem klidný i já. Nebyl jsem úplně chůva, abych čekal na vlče a tak když se Baghý rozhodla, že mě proupouští, jen jsem si neodpustil mírnou úklonu a pak se pustil do ladné chůze směrem pryč. Měl jsem poslání. Najít Aranel a Awaraka. Jsem jak poštovní holub. Adirame tady, Adirame támhle. Řekni těmhle tohle a pak jdi hledat princeznu do stoky. Miluju svlj život fákt. Jen co jsem udělal několik kroků směrem, odkud vycházel pach Bet, uviděl jsem v křovinách pohyb. A pak jsem si všiml, že vidím stádo podivných krav... ne krav, losů. Mírně se mi roztekli sliny z tlamy, ale na to, abych je lovil sám bych musel být pitomec a to já nebyl. Fajn jdu najít Aranel a Awaraka.
Rozeběhl jsem se směrem, kde byly moje milované betičky. "Hej hola," houknul jsem na ty dva a jejich nový pokus o založení rodinky. Tady se to množí, že je jeden rád, že je neplodnej. Uculil jsem se a vysekl jim dvě poklonky. Vlčata jsem obdařil jen uvítacím úsměvem. "Pokud by vám to nevadilo, Baghý mne poslala, abych vás poprosil, zda se mnou nepůjdete na lov. Nebo mám jít já s vámi... čert to vem, našel jsem stádo losů kousek odsud a myslím, že si na něm všichni smlsnem, pokud půjdeme hned," broukl jsem a doufal, že mne budou následovat ke kořisti.

Baghý přišla pronásledována partou dvou vlků, vlka a vlčice, a malého vlčete, které se k ní chovalo, jako by to byla jeho vlastní máma. Moje Alfa mne ovšem dost nevybíravě poslala do mezí. Trochu mne to zaskočilo, protože dřív si na poklony či jiné projevy náklonosti, například známé "bohyně bouří a velkých nebes", nestěžovala. Teď pronesla klidně ať toho nechám, ale její odfrknutí jasně naznačovalo, že si o mne myslí něco ne moc dobrého. Odfrkla si, protože má prach v nosu? Nebo proto, že nademnou ohrnuje nos? Čím jí jenom ten Jinks naočkoval? Chvilku jsem patral v očích svojí Alfy, ale pak jsem se narovnal. Přišlo mi, že se Baghý změnila a já popravdě netušil, jestli se mi tahle změna líbí. Najednou byla celá... odtažitá? Nedokázal jsem to specifikovat. To odfrknutí jsem si možná jenom vykládal více, než bych měl.
Pak sebou trhla, když slyšela o Rice, ale dle vlastních slov, byla přesvědčena o tom, že se dcera vrátí. Chvilku jsem to zpracovával. Měla... pravdu. Hledal jsem Riku v lese, v močále a dokonce i v řece a houštinách kolem kaskád, odkud nás voda odnesla. Nenašel jsem jí a tak bylo možné, že odešla prostě pryč. Ani mne nehledala... Asi jsem malé princezně nestál za tu námahu s hledáním. Trochu mne to píchlo u srdce..."Máš pravdu... musela někam jít, protože kdyby ne, tak bych ji našel. Prohledal jsem řeku, les, kaskády i močál," vyjmenoval jsem poměrně suše s pohledem upřeným do pryč. Nekoukal jsem ani na Alfu, ani na ostatní. Prostě jsem jen přemýšlel a procházel si všechno v hlavě znovu. Ne, nepřehlédl jsem se.
Jak jsem koukal do pryč uviděl jsem podivné zvíře. Jeho okraje byly neurčité a pak, jako by se rozplynul. Zamrkal jsem a podíval se na Baghý, která po mně házela stejně zmatený pohled, jako já po ní. "Co to bylo?" zašeptal jsem k ní tak, aby nás ostatní nemohli slyšet.
Pak začalo představování. Vlče byla potomkem Aranel a Awaraka, místních bet, pokud jsem se nepletl. Vyseknul jsem malé vlčici poklonu. "Rád vás poznávám mademoiselle," prohodil jsem u toho veselým hlasem, který jako by se objevil od nikud. Před chvilkou jsem řešil možnou tragédii a teď, jako by po tom nebylo ani vidu ani slechu. Tím se vysvětlil ten pach krve v úkrytu tenkrát, když jsem zachránil Kayu. "Pokud mne tedy nepotřebujete, šel byych si někam očistit rány," pronesl jsem a obrátil se na Siberiu. "Nemohla by mi slečna dělat doprovod?" zeptal jsem se jí s úsměvem a doufal, že tak pomůžu Baghý aspoň trochu. Jestli měla nějaké plány mohl jsem vlče pohlídat.

Byl jsem špinavý a definitivně ne dostatečně voňavý na to, abych se setkal s Alfou, ALE v téhle situaci musela jít veškerá taktnost stranou. Mírně jsem se oklepal, abych se zbavil toho nejhoršího, když na mne začaly padat kapky deště. Spíš takové mrholení, než přímo déšť, ale i tak mi navlhnul kožich a dodal mému zjevu naprostého břídila korunku. Nutno dodat, že jsem na sobě měl i škrábance a krev musela být cítit. Škrábance jsem si přivodil během sem a zároveň i tím, jak jsem hledal Omoriku úplně všude.
Než jsem se stihl vůbec zamyslet nad tím, co vlastně chci říct. Byla u mne Baghý s celým dvorním doprovodem. Vypadalo to, že si tu udělala celkem špičkovou skupinku nohsledů. Vyseknul jsem okřídlené vlčici poklonu. Jednu tlapku před sebe, čenich až k zemi. Bylo to dvorné gesto, ale přesto působilo kostrbatě a unáhleně, protože jsem měl potřebu sdělit hlavně myšlenku. Společenské dekorum mi ovšem nařizovalo se neprve věnovat jistému protokolárnímu úkonu, jako například úkloně. "Moje Alfo... Družino," pronesl jsem pozdrav a na ostatní jenom kývnul lehce hlavou. Úklonu si zasloužila jenom Alfa nebo nějaká moc pěkná vlčice a jelikož tu byla jenom omladina a samec, nebylo se komu jinému klanět. "Omorika se ztratila," řekl jsem pak bez dalších okolků. "Byla se mnou a hrála si na ledu, když najednou přišla poměrně velká vlna, led povolil a odnesl nás daleko. Cestou jsem se pomlátil, ale vylezl jsem v nějakém háji, ale Omorika nebyla nikde k nalezení. Omlouvám se, hledal jsem jí... Jenomže jsem ji nenašel, asi někde jinde vylezla, ale netuším kam mohla jít..." pronesl jsem ukvapeně, protože mi bylo líto, že jsem zklamal. Malá si nezasloužila být ztracená nebo snad mrtvá. Neřekl jsem svou domněnku napřímo, ale mohlo jim to dojít.

//Zrcadlové hory

Vřítil jsem se do lesa. Korunku jsem měl na hlavě na šikmo. Kožich jsem měl umazaný, mokrý a ulepený bahnem a špínou, kterou jsem nabral všude možně po cestě, když jsem hledal Riku. Nemohl jsem skoro popadnout dech. Na těle jsem měl škrábance, velkou bouli na pravém boku a tlapky jsem měl rozedrané do krve od ostrých kamenů, po kterých jsem běhal či se sápal, abych se sem dostal co nejrychleji. Byl jsem totálně vyždímaný a nebýt adrenalinu v krvi, tak by mi snad byla i zima. "POMOOOOOC!" zařval jsem jako na lesy. Popravdě za normálních okolností, by mne můj hlas, který začal drnčet a přeskakovat trápil. Protože co je bard bez hlasivek? Jenom komická karikatura. Jenže tady šlo o Riku, šlo tu o život. A jestli ji někdo mohl zachránit a najít byl rozhodně v téhle smečce. K čertu klidně bych jinksovi políbil tlapky, jen kdyby mi řekl, že je jeho princezna v pořádku a neumřela pod nějakou kládou v říčním korytu. Ani jsem nestihl zaznamenat pachy, kterých tu bylo požehnaně. Doufal jsem, že někdo se přijde minimálně podívat, proč tu trojčím a já ho budu moct nasměřovat k hledání Omoriky. Popravdě sám jsem byl na konci sil.

//kaskády

A tak jsem prostě běžel. Zakopával jsem o vlastní tlapky a padal na zem. Do bahna, do špíny, ale bylo mi to jedno. Byl jsem poškrábaný, pobouchaný a celkově vyčerpaný ze všeho, ale nemohl jsem přece dopustit to, co se stalo. Ne, je živá, určitě je živá a v pořádku, jen ji nemůžu najít! Uklidňoval jsem se a obviňoval sám sebe, že jsem jenom starej a nic necejtím a proto ji nemůžu vyčuchat. Nezachytil jsem žádnej její pach a to mne štvalo, ale věřil jsem... ne uvnitř jsem věděl, že nemůže být mrtvá. Že to nějak musela přežít. Svět by nedopustil, aby někdo jako ona jenom tak umřel. Rika by odešla s velkou parádou a ne nějakou malou sprškou. Vřítil jsem se jako pometlo do borůvkového lesa.

//borůvka

//midiam

Vyškrábal jsem se postupně až ke kaskádám. Jenomže ani tady jsem nebyl úspěšný. Běhal jsem z jedné malé tůňky k druhé. Dokonce jsem se i brodil studenou vodou, která mi mrazivě okusovala tlapky. Snažil jsem se najít Omoriku, ale nebyla nikde. "RIKOOOOOO...ohgohg," zakuckal jsem se a vyřízeně si kecnul na zem. Seděl jsem ve studený vodě, kulky mi ožíral mráz a já brečel, jako malej harant, protože mi bylo jasný, že princezna už není... A jestli někde byla, tak jsem ji nedokázal najít a to bylo děsný. Děsnej pocit. Já se vždycky snažil působit jako ten silnej, kterýmu jsou všichni jedno, ale vlčata? Princeznička? Musel jsem ji ochránit a já ji nejen nedokázal ochránit, ale ještě jsme ani nedokázal najít její tělo nebo jakoukoli stopu, že je na živu. Slzy byly horké, jak se mi valily po tvářích a já se nemohl přestat chvět. Křičel jsem až jsem chroptěl.

Jestli jsem tak seděl minuty, hodiny, dny.... netušil jsem. V jeden moment jsem se prostě musel nějak přesunout z ledové vody na břeh. V další jsem už pádil směrem k borůvkovému lesu odhodlaný najít někoho, kdo mi pomůže.

//Zrcadlové hory přes východní hvodz

//Jezevčí hájek

Prohledával jsem les. Hledal jsem cestou sem. Prošel jsem močálem a vypadal jsem, jako bych se vyválel v bahně. Byl jsem naprosto příšerně znečištěný a všechno mne studilo. "RIKOOOO! RIKOOOOO!" řval jsem jako na lesy, zatím co jsem se dostával skrze močál až k řece, která vedla ke kaskádám, kde jsem naposledy stál, než přišla ta velká vlna. Popravdě jsem si toho moc nepamatoval. Udělalo to jenom velké prásk, pak vlna. Věděl jsem, že jsem se rozeběhl k Rice, abych ji mohl ochránit, ale to už mne voda brala pryč. Udělal jsem kotrmelec a skončil pod vodou. Byl jsem potlučený, ale jinak v pořádku. "RIKOOOOO!" zařval jsem znovu, ale bez odpovědi. Řeka byla stejně jako hájek a močál naprosto prázdná. Dokonce se její tok začal uklidňovat. Vykročil jsem tedy ke kaskádám v naději, že ji tam najdu.

//kaskády

//Voda mě tu vyprskla

Prskal jsem a chrchlal, protože jsem se nalokal vody, která tekla snad všude kolem. Zvedl jsem se a konečně se vysápal z proudu přívalové vody. Začal jsem se stavět na nohy a oklepávat, ale pak mi došlo, že jsem vlastně nebyl sám. DOATADYSIPŘEDSTAVTESPOUSTUNESLUŠNÝCHSLOVÍČEK Došlo mi, že jsem tu byl s Omorikou. Jenomže její výsost jsem nikde neviděl. "Do...., do...., do...." opakoval jsem, zatím co jsem se procházel po tlapky v bahnité vodě a snažil se najít někde alespoň stopu toho, kde by se vlčice mohla nacházet, ale nic jsem nenacházel. Sám jsem byl mokrý, zmrzlý. Měl bych se někde zahřát a odpočinout si, ale já se nemohl přestat dívat kolem a hledat mladou vlčecí princeznu. Jenomže jsem ji tu nikde neviděl. Možná je tam. Rozeběhl jsem se jako o život zpátky směrem ke kaskádám, kde jsem společně byli, než nás vzal proud.

//Midiam

březen 10/10

Koukal jsem na to mraveniště. Koukal jsem na něj a viděl kapky vody, které dopadaly přímo mezi mravence, kteří začali prchat. Utřel jsem si tlapkou oči a udělal krok zpátky od mraveniště, abych na něj nekapal slzy. Nechtěl jsem ho zničit. Chtěl jsem ho chránit. Ta změna byla naprosto děsivá. Bylo to jako z minuty na minutu změnit svůj přístup, svou životní filozofii. Jako bych si uvědomil něco děsivého, nebo spíš něco, co bylo pořád ve mně. Bylo tam něco klidného a... pro mě dokonce dokonalého. Nechtěl jsem o Eve přijít. Nechtěl jsem ji ztratit, ale nemohl jsem Lilith odkázat k tomu, co se jí mělo stát. Nemohl jsem. Nemohl jsem to dopustit. Lilith si to nezasloužila. Měl bych se vrátit domů rpo Ev a říct, že jsem zklamal. Nesplnil jsem úkol a přijmout trest za nás za oba.

březen 9/10

Nebylo to ani o ní bylo to i o tom, k čemu odkázala nás všechny. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že věděla, že by nás k tomu odkázala. Možná, že kdyby to věděla, tak by to neudělala. Jenže ona to nevěděla. Nemohla to vědět ne? Moje tlapka se vznášela nad mraveništěm, ale já byl v hlavě někde jinde. Byl jsem zpátky v té jeskyni, kde mě nutili zpívat a bavit ostatní. Tam kde mě nutili dělat... Kde jsem získal svou jizvu... Kde se všechno změnilo... Kde mě zlomily. Pomalu jsem položil tlapku zpátky na zem a byl jsem tam. Cítil jsem to, co jsem cítil tenkrát. Pokoření, znechucení, ztrátu úplně všeho. Ztrátu sebe, ztrátu Ev, ztrátu domova i toho, co bych mohl jednou mít. Ztratil jsem možnosti, přítomnost a budoucnost. A to všechno kvůli Lilith. Kvůli tomu, že utekla. Kvůli ní se to všechno... podělalo.

březen 8/10

Napřáhl jsem tlapku a koukal se na to jejich zmatené pobíhání. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi jak utíkají z jedné strany na druhou tak zmateně, ale zároveň organizovaně. Moje tlapka nad nimi vysela jako nějaký poslední soud. Stín se táhnul přes celé mraveniště a já věděl, že můžu. Můžu je zničit. Jedno kopnutí tlapkou a bude po všem. Budou na padrť. Jejich práce přijde v niveč a všechno, v co věřili, co uctívali, všechno to bude pryč. Jenom tak, jednou ranou, jedné tlapky. Nebudou ani vědět odkud to přišlo. Budou vědět, že to přišlo odněkoho cizího, ale proč? Proč by utíkala, když ji každý hledal? Proč by se vyhnula vlastnímu osudu a nechala ostatní, aby za ni trpěly? A už to nebylo o mraveništi, ale o mé sestře, která utekla. Zmizela a nenechala po sobě ani stopu.

březen 7/10

Jenomže, abych se k ní mohl vrátit a mohl ji dostat zpátky pro sebe, jsem musel najít Lilith a ta tu někde podle všeho byla. Byla tu a já to věděl. Věděl jsem to, ale nemohl jsem jí najít. Bylo ještě spousta smeček, které jsem neprohledal, ale někde být musela. Někde se musela schovávat a já doufal, že na ni dřív nebo později narazím. Nebo aspoň na nějakou stopu, kde by se moje sestra mohla ukrývat. Ne, že bych po ní nějak slídil, ale už bylo dost courání a nedělání ničeho. Já si tu užíval, ale Ev si nezasloužila to, co se jí dělo. Po celou tu dobu, co jsem tu byl se ona musela potýkat s tím nejhorším. Podíval jsem na mravence kolem a měl jsem sto chutí je zašlápnut. A rozkopat to jejich mraveniště, to dokonalé uspořádání světa v nekonečném chaosu vesmíru.

březen 6/10

A já se potřboval soustředit na sebe. Zasloužil jsem si to. Trochu mě štvalo, že nemám takové štěstí jako oni dva. Možná jsem jim to ve skrytu duše záviděl. Ne možná, určitě jsem jim to záviděl. Jak rád bych viděl sebe a Ev jak máme vlčata a sluníme se někde u jezírka. Pozorujeme drobotinu, učíme je plavat. Občas je vezmeme na lov, aby věděli jaký to je. Bylo by to fajn. Bylo by to možná víc než fajn, jenomže tahle budoucnost nebyla pro mě. A rozhodně nebyla pro Ev. Nedokázal jsem si ji představit jako matku nebo jako partnerku, která se má o někoho starat. Popravdě to o ni bych se musel starat, ale ani by mi to nevadilo. O ni bych se staral do konce svých dní. Staral bych se o ni pořád. Byla moje holka a já bych udělal cokoliv, aby se měla dobře po tom všem co vytrpěla.