Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Obrátil jsem svůj pohled na Styx, která se prostě najednou stáhla jako malej pásovec... nebo jako hlemížď do svý ulity. Její křidélka naježená, její srst napřímená. Dokonce i ocas se jí stáhnul mezi nohy, jako by si chtěla chránit všechno, o co bych mohl jevit zájem. Koukal jsem na ni a připadalo mi to známé... Tohle jsem byl já. Pár let zpátky. Kurňa zdálo se to tak dávno, tak dávno, ale přitom jako by to bylo včera. "Já myslím, že to chápeš až moc dobře," odvětil jsem jí. Možná to ode mne bylo zlé a hnusné, najednou ji konfrontovat s ní samotnou, ale na druhou stranu. Co já bych kdy dal za to, aby někdo byl pro mě v ten moment, kdy se moje srdce vyrvalo z hrudi a zmizelo v tlapkách někoho jiného. "Co se stalo?" zeptal jsem se jenom.
Na její slova že dohoda padá jsem nereagoval. Nějaká dohoda mi byla momentálně naprosto ukradená, protože jsem viděl. Chápal jsem. Nemohla za to magie, žádnou jsem neměl, abych poznal, co se stalo. Mohla za to zkušenost. Vlastní zkušenost, která mi přišla mnohdy tak vzdálená, ale teď jsem ji měl na dosah před sebou. Styx. Silná a drzá. A přitom se hroutila, ale z čeho... nebo spíš z koho?
"Já trpím každej zasranej den holubičko," pronesl jsem s naprostým klidem. Ať řve, ať kolem sebe kope... klidně mě poslat do prdele nebo na onen svět. Mohla klidně ukončit tohle moje utrpení a možná bych jí za to i poděkoval, ale jestli si myslí, že se mě zbaví tím, že bude dělat nedostupnou, tak to těžko. Měl jsem najednou děsnou zlost na to, že jsem skončil tam kde jsem skončil a měl jsem prostě chuť někomu říct všechno. Styx měla tu smůlu, že byla jediná v blízkosti. "Znal jsem vlčici, byla jako ty, byla nespoutaná, hravá, inteligentní, vtipná, dokonalá... byla všechno... je všechno... vzala mi srdce a strážila ho. Byla dokonalou ochránkyní a skvělou pečovatelkou... dokud neztratila sama sebe, dokud se její smích neproměnil v brek, její inteligenci nevystřídala prázdnota, její nespoutanost se nevyměnila se závislostí... A moje srdce zůstalo ve vězení, schované u ní, nemožné se vysvobodit. Nemožné se vrátit ke mně... A tak jsem doufal, že si prostě budu užívat a to, že nějaký náně vyšukám mozek z hlavy mi pomůže, že konečně budu v klidu a v pohodě. Bezzávazků ke komukoli, bez emocí, bez možnosti, že se to stane znova..." mluvil jsem v klidu, ale z toho že jsem najednou přešel na naprosto jiný a o dost vulgárnější slovník muselo být jasné, že teď si na nic nehraju. "Kvůli ní si ze mě udělal náš Alfa svojí děvku, jednou... ale stačilo to... takže pokud si myslíš, že netrpím dost, tak se pleteš..." Mohla to zneužít, byla jediná kdo to o mě věděl. Nikdo jiný netušil, nemohl tušit. Koukal jsem se na ní a oči se mi zalili. Věděl jsem že bych neměl brečet, neměl bych být emocionální. Neměl bych se tu svěřovat... neměl bych ji zneužívat a vyždímávat svým vlastním utrpením, ale já prostě musel. Ona to musela vědět.

Slunce zapadalo. Romantika jako koště, ale Styx najednou ochladla. Moje slova ji asi dostala... že bych se zasekl do srdíčka vlčice, která chtěla být nedostupná. Otočil jsem na ni pohled. "Tak jsem to nemyslel... nemůžu dát někomu něco, co už mi dávno nepatří" úplně jsem netušil, proč jí to říkám, neřekl jsem to nikomu... nikdy... Jenže jí jsem věřil. Možná jsem jí věřil i víc než Erlendovi, těžko říct proč. "Rozhodně pro mě nejsi jenom nějaká potulná vlčice, se kterou bych si zašpásoval a nezáleželo by mi na ní. Takže ne úplně nesouhlasím s dohodou jenom sex a jinak se neznáme," odvětil jsem. Možná to pro ni mohlo být nepříjemné slyšet, ale já ji měl rád. Věřil jsem jí víc než komukoli jinému. Nebyla to láska. Bylo to přátelství s výhodami, alespoň pro mě. "Věřím ti víc, než bych měl..." dodal jsem.
Ohledně smečky mi řekla jenom prostě odejdi. Jenže fakt to bylo takhle jednoduché. "Bez smečky bych chcípnul," řekl jsem surově a zasmál se. Nedokázal bych přežít sám, to jí muselo dojít. Nebyl jsem silný, rychlý ani jsem neměl potřbenou výdrž. Byl jsem jenom bard, který je jinak naprosto k ničemu.

Styx vypadala nebezpečně a popravdě jsem netušil, jak moc to hraje a jak moc je to její vnitřní rozpoložení. Neměl jsem menší pochybnosti o tom, že kdyby chtěla, tak mě prostě sežere a nezůstane ze mě právě ani ta kostička. Ale něco ve mně se jí nebálo, ne úplně. Klidně mohla být největším zabijákem na světě, ale já se prostě neobával. Hlásek v hlavě mi říkal, že to prostě bude dobrý... jen dobrý. Nic jiného. Prostě jenom dobrý. Usmál jsem se na ni a pak se jenom zaměřil na to moře. Nevím proč, ale něco na té chladné vodě mě přitahovalo.
Byl jsem jako nějaká mandarinka. Na povrchu oranžový, hravý a veselý. A uvnitř roztříštěný na spoustu malinkaých částí. Smutných a od sebe rozdělených neprostupnou membránou. Chtěl jsem prostě vejít do moře a umřít. Jedna moje část po tom prahla, ale druhá si to nedokázala ani připustit. Styx se mi mihla v zorném poli, jak přišla blíž ke mně. Bylo hezké, že někdo toužil aspoň trochu po mé blízkosti. Těžko říct, jestli kvůli mě nebo tomu co jsem nabízel. Řekla, že je dobře že si to pamatuji, ale musel jsem jí říct, že s tím nesouhlasím. Normální vlk by mlčel, ale já nebyl takový. Byl jsem milenec, který vám řekne všechno co má na jazyku. "Pamatuju, ale nevím jestli s tím pořád úplně souhlasím..." zabručel jsem jenom. Nekoukal jsem na ní, ale na moře. Bylo jednodušší mluvit k nekonečnému konci vodní hladiny, než k vlčici vedle mě.
Obrátila konverzaci k borůvce a to jsem se musel uchechtnout. "Pořád jsem, ale otázka je jak dlouho, je to komplikovanější," dodal jsem se smíchem v hlase. "Baghý a její partner jsou jak osina v zadku, oba dva.... Jejich vlčata si běhaj kde chtěj, většina z nich mě nesnáší a nikomu není divný, že si vlče jen tak zmizí mimo les," pronesl jsem. "Normálně jsem ten bezstarostný blázen já, ale popravdě tohle mi přijde extrémní!"

Souhlasila s tím, že nejsme velký zlý vlk, což mě popravdě neuklidnilo, protože její pohled mne při tom probodával, jako by si mě chtěla dát ke svačině. A že by to byla lahodná svačinka, ale popravdě jsem doufal, že mám pro vlčici větší hodnotu živý než jako chod na jejím jídelníčku. "Kdybych byl, tak bych tě sežral, že jo?" dodal jsem naoko drze a hravě jsem se k ní přiblížil, abych jí olízl hranu čelisti. Bylo to mírně podřízené a laškovné gesto, nehledal bych v tom nic jiného. Ona byla pěkná a já měl pěkné vlčice rád. A rád jsem jim to dával najevo. Mohla ucuknout nebo si to nechat líbit, to bylo na ní, já se zase rychle odtáhl a udělal několik kroků do slané vody.
Díval jsem se na moře a připadal si jako pán světa. Mluvila o tom, jak by mne hodila z útesu, kdyby měla moc mne přivolat. Dal jsem si jednu tlapku na srdíčko. "Au..." sykl jsem jenom, jako by mě to bolelo. Popravdě mě to trochu zamrzelo... vážně by se mě takhle snadno zbavila? Nezáleželo jí na mne ani kousek? Byl jsem prostě jenom další na seznamu, ten co jí pomůže od jejího chtíče, ale zároveň nebude chtít na oplátku, aby po něm štěkla, když ji omrzí? Na její poznámku o tom, že smrdím jsem udělal jenom další dva kroky do vody. Sůl by mohla pomoct, pokud fakt páchnu. Sice jsem to nedával najevo, ale uvnitř mě tohle možná ranilo víc, než to, že by mě kopla z útesu. Na svém vzhledu jsem si zakládal.
Přistoupila ke mně a pak se zeptala, jako by mi četla myšlenky. Jistě, že jsem si pamatoval, že řekla žádné závazky a jenom zábava. Že jsme se na tom domluvili, protože by to nám dvěma perfektně vyhovovalo. Jenže chtěl jsem to teď? Netušil jsem. Bylo to divný po Styx jsem zkusil další dvě, ale nikdy to nebylo jako s ní. Byla jiná... lepší... možná i nejlepší, co jsem kdy měl. "Pamatuju," řekl jsem jenom, ale mohla poznat, co jsem ukrýval?

Na moji poznámku ohledně paroží se mírně načepířila. Viděl jsem, jak se jí zvedly chloupky na těle a i křidélka se zakomíhala. Zazubil jsem se na ni. "Jen klid holubičko, já tě nesežeru... nejsem velkej zlej vlk," dodal jsem se smíchem v hlase, protože jsem fakt neměl náladu na to, se hádat nebo jinak brousit svůj sarkasmus. Možná bych měl změnit její jméno z holoubka na něco lepšího... Něco, co bude víc sedět. Prohlížel jsem si Styx se zájmem. Nový kožich, paroží, křidélka. Všechno to na ní vypadalo zajímavě. Mlsně jsem se olíznul a dál si ji okatě prohlížel. Vypadala takhle pěkně vždycky? Nebo za to mohla ta změna vzhledu?
Voda kolem ní bublala, když odpovídala, že by něco takového jako přenést mě sem, chtěla umět. "Och aby sis mě mohla přivolat kdykoliv budeš chtít?" zazubil jsem se na ni ještě jednou, protože s ní prostě konverzace nešla jinak než s úsměvem. Byla podivná a mě se to líbilo. Nevím proč, ale měl jsem nejradši vždycky ty divné vlčice. Ty basic mne nelákaly. Pak na mě hodila vodu. "Hej," houknul jsem a voda se ve vzduchu proměnila do tvaru bublinek, které proletěly jenom kolem mě. Se Styx mi bylo fajn, ale namáčet mě nemusela. "Takhle se odměňuješ, té lepší společnosti? Jestli jsi chtěla někoho polejt, tak tu mladou.... Co si to dovolila takhle si hrát na tajemnou ledovou královnu, před tou nejledovější ze všech," pronesl jsem se smíchem. Styx byla ledová jen když chtěla. Na mě byla většinou hodná, ale pamatoval jsem si, že vyhrožovala pokud o ní někomu jenom ceknu.

//Tinderia

PUF. Byl jsem najednou na úplně jiném místě. Dopadl jsem na všechny čtyři a mírně se mi točil svět, ale všechno se začínalo dostávat zpět do původních obrysů. Stál jsem na písku, který byl černý jako uhel a popravdě mě to trochu vyděsilo, takže jsem přešlápnul. Co to sakra je za humus? A co mě sem poslalao, dostalo... Zadíval jsme se na svoje tlapky a pak zvedl pohled, abych se rozhlédnul. Uviděl jsem vlčici. Kousek od sebe. Měla malinkatá křidélka a mezi ušima pár růžků. "No to mě podrž, ty sis pořídila paroží... a to se říká, že ty se nasazujou až když podvede někdo svého partnera, ale ty přece partnera nemáš ne?" zasmál jsem se, když jsem přibíhal k vlčici, kterou jsem znal. Styx jsem měl rád a vzpomínal jsem si, že mi řekla, že si mě najde až bude chtít. "Tohle je tvoje práce?" zeptal jsem se neurčitě a doufal, že jí to nějak "dojde" co myslím.
Moře naráželo na pláž a bylo to krásné. Popravdě se mi i líbilo být tu s ní, působilo to romanticky. A já měl romantiku rád. "Chybělas mi," podotknul jsem, zatím co jsem stál vedle ní a sledoval moře. Myslel jsem to vážně. Chyběla mi ze všech mých milenek nejvíc, měla v sobě takové něco... něco co se mi líbilo a co jiné neměly.

Adiram nemohl vědět, že v tomhle světě partner Alfy nemusí být automaticky Alfa. Vyrůstal ve světě, kde prostě partner vždy měl stejné postavení, nikdy ne nižší. Partnerka mohla být na nižší pozici, ale nikdy ne na vyšší, než její partner. A tomu všemu velel jeden jediný vlk. Takhle to u něj doma bylo, takže automaticky bral Jinkse za Alfu, i když jí třeba oficiálně nebyl.

Všiml jsem si toho, že Erlend mírně nakrčil uši, ale nic jsem neříkal a pokračoval ve svém monologu. Bylo toho tolik. "Nedávno jsem mimochodem našel venku vlčici, dotáhnul jsem ji do úkrytu... jmenovala se Kaya a řeknu ti, že kdybych se měl rozhodovat znovu, tak už ji asi nezachraňuju," podotknul jsem ještě k tomu, jak špatné to tu pro mne bylo. Nikdo nedoceňoval mých talentů a snah a já byl ten typ vlka, který touží být opěvován a milován. Takže když mi Erlend řekl, že by mě tu chtěl, tak mi to mírně pohladilo moje počechrné ego. "Každej by mě tu chtěl mít Erlende, každej," pronesl jsem a pak jsem se na vlka usmál. "Jsi fakt dobrej kámoš," dodal jsem, abych ocenil i jeho vlastní osobnost. "Budu se snažit nějak se vyrovnat s tím vším, ale přijde mi i, že se tu furt všichni množí a tvoří a vlastně je to taková smečka rodičů... takže jestli někdo očekává že začnu šišlat a starat se o cizí mimísky, tak ani náhodou."
Zvedl jsem se, že se protáhnu a najednou PUF. Byl jsem pryč.

//Tinderia

Erlendova odpověď byla rozumná a poměrně i dávala symsl. Na druhou stranu taky byla pěkně obecná, stejnej popis by mohl použít na úplně kohokoli. Nakrčil jsem čenich, ale spíš tím, že mi vletělo do nosu nějaké smítko. "He...he...hepší," pšíknul jsem si tak nahlas, že to mohlo být slyšet po celém lese. "Je to pravda," dodal jsem si pro ulevení. Ale co byla pravda? To co říkal Erlend nebo to co jsem si myslel já sám? Nehodlal jsem o tom polemizovat dlouho, protože mi přímo v hlavě přistála Erlendova otázka. Neměl jsem být tak zvědavej.
"No evidentně nejsem úplně oblíbencem místních... Omorika mne nesnáší, jak jsi sám řekl. S Jinksem máme takovej divně napnutej... nechci říkat vztah, ale na to že je moje Alfa, je to spíše známej, než cokoliv jiného," rozpovídal jsem se a u slova Alfa bylo skoro cítit úvozovky. "Baghý, když jsem s ní mluvil naposledy, tak na mne byla dost ostrá... dřív se jí líbilo, že jsme galantní a že se ukloním, když vidím Alfu její velikosti, ale teď mi málem za to dala facana... A to navíc ještě před nějakým pitomcem s rohama a novou nanikou, kterou jsem tu nikdy neviděl, asi aby mě ještě i před nima shodila... Nevím, nějak se poslední dobou cítím v tomhle místě nechtěný," podotknul jsem nakonec poměrně smutně. Takhle jsem se tu necítil, když jsem sem přišel. Hrál jsem si s Baghý tu hru o bohyni bouřek, která jí bavila a mě vlastně taky. Trajdal jsem na výlety s Erlendem a občas se pobavil s nějakou tou tulačkou. Ale všechno se nějak změnilo.

Usnout s plným břichem bylo rozhodně lepší, než usnout s břichem prázdným a naříkajícím. Po probuzení jsem se cítil dokonale pln energie a elánu na nějaké další dobrodružství. K mému překvapení byl po mém boku stále Erlend a vypadalo to, že spí... Zase? Ten toho fakt naspí hodně... Že by za to mohlo to, že ho vysílila ta magie? A nebo možná jenom prostě rád spí... Někdo prostě rád spí. Zvednul jsem se a potichounku se protáhnul, abych přítele nebudil. Pak jsem se rozvážným krokem rozešel ke křoví, abych ho řádně po ránu označkoval a ulevil tak plnému močovému měchýři. No nebylo to parádní. Probudit se v poledne, plný energie a s přítelem po boku. Úlevně jsem se usmál a vrátil se zpět k Erlendovi, který pořád ještě spal. "Vlaštovička dávno vstala, sedm polí obdělala a ty ještě spíš? Že se nestydíš!" zapěl jsem mu popěvek z jedné rýmovačky, kterou se tahala z pelechu vlčata. Nehodlal jsem ho budit nepříjemným způsobem a tohle mi přišlo dostatečně milosrdné. "Ty Erlende, proč se semnou vůbec kamarádíš?" zeptal jsem se a natáhnul se zpátky na zem.

Moje řeči ohledně vlčice evidentně nedopadly na úrodnou půdu. Zase. Jen jsem protočil oči směrem k nebi. "Pane bože, za co mě trestáš tím, že mi za nejlepšího přítele nadělíš mnicha. Čím jsem si to jenom já nebohý zasloužil, však já se snažím, ale s ním nic nehne, nechtěl bys tomu nějak napomoci ooooo mocný vlčí bože," pronesl jsem teatrálně smutně a tlapku si položil na čelo, abych vypadal, jako že omdlívám z toho, že si Erlend není ochotný začát hledat holku a místo toho se bavil o puberťačce, která si dle jeho slov ze mě možná jenom udělala dobrej den. A já pitomec ji tam hledal... Třeba si ze mě fakt jenom vystřelila a gebila se z poza křoví, jak řvu a hledám ji. No já jí ukážu pindě jedný. Teď už mi Omoriky nebylo líto, když mi všichni jenom říkali, že si ze mě fakt jenom udělala srandu. "Jestli si ze mě udělala srandu zmaluju jí zadek tak, že si na něj tejden nesedne a je mi jedno čí je to dcera. Klidně se za to nechám vykopnout ze smečky," pronesl jsem hořce a nebylo to na oko. Jestli si ze mě princezna Borůvkové smečky dělala jenom dobrý den, pak si pořádně za vyučenou zasloužila.
Položil jsem si hlavu na tlapky. "Pokud ti to nebude vadit, na chvilku bych zavřel očka," pronesl jsem a zývnul. Byl jsem celkem dost unavený a potřeboval jsem spánek jako sůl. Po tom běhu, lovu a teď i jídle byl jeden celkem dost utahaný.

Erlend a ten jeho etický kompas. Do všeho mi hází vidle, jako bych byl nějakej padouch. "Byla naivní, ale ne úplně pitomá. Navíc, podle všeho si to náramným způsobem užila a jako bonus jí nehrozí, že by musela řešit nějaký caparty potom..." zasmál jsem se, abych trochu odlehčil situaci. Sám přesvědčen o své neplodnosti jsem se mohl chlácholit tím, že nikde neběhají vlčata, které mají mou polovinu genetického materiálu. Kdybych tak jen věděl, že jsem se spletl. Zavrtěl jsem hlavou, přišlo mi to vtipné, že se zastává zrovna Manon nebo jak se ta vlčice jmenovala. Však byla sama nadšená tím, že už bude velká holka. A kromě toho že byla naivní mi nepřišla vyloženě zaostalá. Neviděl jsem se, jako padouch.
Odchod Riki byl pro něj asi stejně zajímavým, jako pro Baghý. "Všiml jsem si, že mě nemá úplně v lásce," podotknul jsem a hlas se mi změnil do vážného tónu. Vadilo mi to, popravdě někde v koutku srdce jsem měl borůvková vlčata všechna rád. Udělal bych pro ně první a poslední. Nikdy nebudu mít svoje potomky, ale jimi bych mohl tuhle podivnou tupou prázdnotu zaplnit. Jenže kromě Dráze, který šle kdo ví kam, kluk jeden ušatej a Háti, která měla tlamu prořízlou jako ten největší psanec, se mi nedařilo najít k Rice cestu. "Snad se vrátí a urovnáme to," dodal jsem s povzdechm.
Moje kašlání bylo nepříjemné a bolestivé, ale co se dalo dělat. Jeden si měl dávat větší pozor na to, s kým se pouští do lovu. "Ále nic co bych nepřežil, jen jsem potlučenej a ne úplně ve svý kůži, ale už to začíná být lepší." Bylo zvláštní, že jsem měl konečně pořádnou konverzaci s Erlendem a popravdě... možná bych byla radši, kdyby se všechno vrátilo zpátky, protože to se mě tolik nevyptával na mne a nezpochybňoval mě... Nebo aspoň nemohl mimo svou vlasntí mysl.

Byl jsem rád a moje dobrá nálada byla nakažlivá, protože Erlend vrtěl ocasem jako nějaká prostá vlčice od frekventované cesty. Vypadalo to úplně jako nový začátek našeho přátelství. Kdo by to taky řekl jinak. Mírně jsem se zazubil na svého přítele, protože tohle bylo prostě něco. "Jo, najdeme ti holku nebo rovnou dvě, přeci proč se uskromnit jenom na jedné, že ano. Na jihu bychom mohli mít štěstí, jedna tam je celkem hloupoučká, ale jinak perfektní. Třeba bude mít ségru a nebo bude kromě zpěváků vysázená i na někoho, kdo mlčí a mohla by mu chtít pomáhat... Myslím že se jmenovala Manon nebo Makon?" nevzpomínal jsem si na jméno vlčice, která se stala posledním úlovkem mého dokonalého hlasu, vzhledu a naprosto neodolatelného šarmu.
Pak jsem ovšem obrátil konverzaci na to, co se stalo mě. Nebylo to nic záživného v porovnáním s tím, že Erledn objevil svou magii. "Jakože Baghý na mne byla naštvaná nebo Rika?" úplně jsme teď nevěděl o kom se to bavíme. Popravdě mi to bylo jedno. Jedna byla Alfou samotnýho vesmíru a druhá měla křídla. Mírně jsem se zazubil. Tohle by byl dobrý námět na novou píseň. "Kamaráda... Los miloval můj zpěv, úplně ho to okouzlilo. Takže od teď mě oslovuj výhradně jako Adiram krotitel losů!" zasmál jsem se a smích přešel do kašle, jak mě z něj zabolela žebra.

Byl jsem z toho na větvi.Erlend mluvil to byla pecka. Úplně bych se z toho zvencnul a skákal metry do vzduchu, ale to bych nesměl mít naražená žebra, modřiny a tak špatnou fyzičku. Erlend byl můj nejvíc nejlepší kámoš. A tohle byla velká věc, takhle si mohl povídat se mnou a taky, a to hlavně, mohl si najít HOLKU. Zazářil jsem uplne tím největším plamenem naděje. Erlenduv hlas byl zase v mojí hlavě a mluvil. Náročnost? Jasně, Jasně. Kývl jsem hlavou. Hrobka pod ledem? Hustý. Život? Nah, nezajímá. Byl jsem nadšení mnou vybrovalo. "Erlende můj příteli, konečně, konečně, ti najdeme vlčici, protože být... nevhci to ani vyslovit.... být panic je v tvým věku pase," pronesl jsem hrdě na přítele. "A nebudu ji ani muset balit já, což by mohlo byt problematické, takže si ji konečně budeš moct nabalit sám!" V mojí hlavě už běžel plán, jak mu najdu holku. Holku, co bude perfektní. Dokonalá. Hodná. Milá... Co když takovou nenajdeme? A co když budu žárlit? Na ní nebo na Erlenda... ugh... co to... začínám nadržeností bláznit bleh. "Jo chce zo babu, ale nejdřív se musim uzdravit. Omoriku totiž odnesla řeka, Baghý říká že se najde časem, jestli vůbec. Mě ta řeka celkem nakopala zadek a pak mě převálcoval los."

Dobaštil jsem svůj příděl masa a snažil se moc nepovalovat, abych si nelehnul na modřiny na boku, které by mohly způsobit bolest mého milovaného pozadí.Lepší naraženej zadek než nakopnutej rozkrok... Nevím proč mě to napadlo a sám jsem se nad touhle myšlenkou zachmuřil. Erlendova očka se najednou otevřela a jeho modrý pohled se mi zabodával až do nitra. Bylo fajn mít kamaráda. "No dobré ráno Růženko, vítej v zemi živých," zachrochtal jsem se smíchem a sledoval, jak přítelova řeč těla přešla z ostražité v uvolněnou. Vrtěl ocasem jako vlče, které poprvé vidělo vlastního fotra. Usmál jsem se, lichotilo mi to. "Jsem rád, že tě vidím," broukl jsem, i když mi bylo jasný, že Erlend nebude opětovat mnou vyjádřenou lásku slovně.
Erlend dal hlavu na stranu a pak... pak se to stalo. UVNITŘ MOJÍ HLAVY BYL HLAS CO NEBYL MŮJ! Uši se mi postavily do pozoru, pohled jsem měl upřený na Erlenda a "obočí" mi vystřelilo tak vysoko, že mi ho budou muset dávat dolů bagrem. Vyskočil jsem nehledě na bolest na všechny čtyři. Nikdo tu nebyl, musel to být Erlend. "Ty mluvíš?" vyšlo ze mě nedůvěřivě. Chvilku jsem nad tím v tichosti přemýšlel, ale čím víc jsem to probíral, tím víc jsem tomu věřil, ale jak? A pak mi došlo, že to musí být magie, kterou Erlend nějak objevil. "Ty mluvíš! Vlčíši na kříži ty fakt mluvíš?! O můj bože, o můj bože," nemohl jsem popadnout dech. I přes bolest jsem ťapkal na místě a pomalu jsem skákal do stropu. "ÁÁÁÁÁÁÁ," vykřikl jsem, abych ze sebe dostal energii. Byl jsem jako dorostneka, která zjistila, že její nejka jde na rande s tím krasavcem z vedlejšího lesa. "Auuč," sykl jsem najednou jak mi zadkem projelo bodnutí. To pošlapávání nebylo nejlepší. Takže jsem si zase hezky lehnul na zem, ale vrtěl jsem se, což mi způsobovalo bolest, ale nemohl jsem si pomoct. "Tohle je skvělý, naprosto úžasný, perfektní, teď mi můžeš konečně všechno říct... Kdes byls, cos dělal, nemám v tý korunce moc velkou hlavu?" Erlendovu otázku jsem naprosto vyignoroval, jako by ji nikdy neřekl.

Nějak jsem nevnímal situaci kolem. Rodinka mne popravdě nezajímala, jakmile jsem dostal povolení, tak jsem si utrhnul kus masa a pomalu se začal potácet pryč lesem. Popravdě, jak jsem nad tím přemýšlel, tak jsem nechtěl jít do úkrytu. Protoč? Mohl jsem si tam odpočinout. Jenže problém byl v tom, že do úkrytu nejspíše zamíří brzo vlčata a jejich rodiče. A popravdě? Neměl jsem teď na ně náladu, potřeboval jsem si prostě odpočinout. Šel jsem lesem s kusem masa v tlamě a doufal jsem, že se mě nikdo nebude ptát, kde jsem to maso vzal nebo proč se táhnu jako padesátiletý stařík.
Naštěstí jsem narazil přesně na toho někoho, kdo se rozhodně ptát nebude. Uviděl jsem Erlenda. Vypadalo to, že spí a popravdě bych mnohem radši byl kdyby nespal a já ho nemusel budit. Na druhou stranu jsem táhnul poměrně pěkný flák masa, tak akorát pro dva a já už neměl úplně hlad. Měl jsem všude škrábance z běhu od Riky a taky jsem měl modřiny na pravé straně těla. Možná by bylo dobře, kdyby na mě někdo dohlédl, až budu spát. Mohlo by se stát, že už se nikdy neprobudím. Položil jsem maso na zem. Utrhl jsem půlku a položil ji kus od Erlenda, pak jsem si lehl na zem a začal žvýkat svůj kus. Nebudil jsem ho, nebylo to potřeba.