Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že Styx vážně nesdílí můj nádherný a přitom tak krásně praktický pohled na život. Jen jsem nad tím pomyslně pohodil tlapkou a usmíval se na ní dál, i když mluvila o tom, jak je idylka nezdravá a že potřebuje stres a adrenalin. Věděl jsem, že tohle je její. Být horlivá a zapálená pro věc. Dokonce bych v ní v ten moment viděl i trochu jinou vlčici. Odhodlanou a bojovnou. V očích jí poskakoval plamínek, který byl připravený zažehnout celý svět, pokud ho bude dostatečně přiživovat. Spálil by i mě, kdybych byl moc blízko? Nehledal jsem odpověď na tuhle otázku. Zatím se mi jenom líbilo, jak byla vlčice nadšená jenom představou toho, že něco dělá. Pak začala mluvit o té jeskyni, kde jsme se vlastně dali dohromady... dáli se to tak říct. Měla pravdu, že v Borůvce to bylo příjemné, ale netušil jsem, jestli tam chci ještě zůstávat. Ona mi ovšem poradit nejspíše nedokázala. Jen jsem kývnul hlavou. Ano, pamatoval jsem si na tu jeskyni...
Zoubky mne štípla, abych ji pustil a u toho se smála. Udělal jsem teatrálně obrat na záda, jako by mi ukousla tlapku a držel si ji druhou. "Auíí," vypísknul jsem, když mě její zuby ňafly. Nebolelo to, v podstatě se o mne jenom otřela, ale já si užíval hru a divadlo. Jenomže pak zavelela, že mi viděla na zadku fald. Vyskočil jsem na všechny čtyři a ohýbal krk, abych si viděl na pozadí. "No dovol?! To že je můj zadek hezčí než tvůj ještě neznamená, že bys ho měla urážet," odfrknul jsem si. Ale semníko pochybnosti zasela. Fakt se mi dělají špeky? Měl bych zhubnout?

Koukal jsem na Styx, která rozhodně nechtěla pokračování tohoto dobrodružství, což jsem viděl na první pohled i tím, jak si odfrkla a pak mi sundala tlapku. Evidentně byla prostě rozhodnutá jít něco řešit, ale mě se nechtělo chodit nikam ani cokoliv řeišt. Řešení bylo pro někoho s cílem a motivací a to já nebyl. Já jen proplouval životem a zatím se mi to mistrovsky dařilo. "Nooo... mohli bychom se jen tak válet, já bych ti zpíval, ty bys lovila, občas bychom si užili a nebo jen tak existovali," řekl jsem jí svou skvělou představu. Vypadalo to krásně. V mojí hlavě aspoň jo. Jenže možná by to nebylo tak geniální v reálu. Popravdě jsem se bál, že mi tuhle krásnou představu Styx rozdupe, ale rozhodně bych se kvůli tomu nehroutil.
Začala se sbírat k odchodu, ale já ji nechtěl nechat jen tak jít, takže jsem si lehnul a chytnul ji mezi tlapky jednu její přední tlapu. "No tak, nechoďme ještě..." zažadonil jsem a nepřímo tak naznačil, že půjdu s ní. Netušil jsem jestli na ní tohle bude platit nebo ne, ale mě se ještě nechtělo jít do světa a řešit opravdový věci. Tohle bylo opravdové, ale jako by to byl sen. Pěkný a příjemný sen. Jenže svět byl plný problémů a v porovnání s tímhle tím klidem to byla noční můra.

Jeden by řekl, že s duhou klenoucí se nad mořem by nemohlo být nic romantičtějšího, ale popravdě já měl několik romantičtějších nápadů. Nejraději bych ji viděl na nějaké rozkvetlé louce plné slunečnic. Slunce by se opíralo do jejího kožichu a slunečnice by otáčely hlavu směrem k ní, jako by ona byla jejich sluncem. Měl jsem ten výjev přímo před očima. Taková už byla prostě mysl umělce, uměl jsem si představit cokoliv.
Jenže to se sem teď nehodilo. Styx evidentně stačilo, ale mě tak úplně ne. Mluvila o tom, že je někde vůdcem, ale nemluvila o tom s nadšením, co bych očekával. Pomalu jsem se k ní naklonil a začal ji laskat čenichem po čelisti. Mazlil jsem se s jejím krkem, ožužlával jí ucho a celkově naslouchal jejímu hlasu, ale i řeči těla. "Takže tu mám velkou vůdkyni," zašeptal jsem se smíchem v hlase, zatím co jsem jí olíznul ucho. "A nechtěla by ses na to vykašlat... a... hmm... najít si nějaký místečko, kde by nás nikdo nerušil, neotravoval," pronesl jsem šeptam do jejího ucha a postupně přešel k mazlení jejího krku a laskání v prohlbni, kterou měla mezi hlavou a krkem těsně pod bradou. Popravdě jsem se hodně snažil, ale to bylo i tím, že jsem byl z její společnosti hodně... no řekněme, že se mi líbila a moje tělo to dávalo jasně najevo. Neviděl jsem navíc žádný důvod v tom zakrývat to, co chci.

Její snaha mě polechtat nakonec polevila a já byl rád, protože kdyby ještě chvilku pokračovala asi bych to už nedal. Mírně to začínalo lechtat a mě cukal koutek, ale držel jsem se. Nemohl bych přece ukázat, že jsem taky lechtivý, to by mě pak lechtala už pořád a co potom. Z culení jsem tedy přešel do úsměvu, kterým jsem obdařil Styx, která se posadila a prohlásila moji taktiku za kec. "I kdyby to byl kec, tak mě to funguje," pronesl jsem s úsměvem na tváři a posadil se taky, abych jí viděl líp do očí.
V noci byla nad mořem bouřka, která byla vidět a déšť dopadal na všechno. Teď jsem měl mírně vlhký kožich, ale vypadalo to, že slunce bude stoupat výš a výš. Nechtělo se mi odcházet a ani počasí mě evidentně nebude vyhánět. Byl jsem tu spokojený. Styx byla dobrou společností, ve které jsem se bavil. Nechoval jsem k ní nějaký hlubší cit... nebo jo? Sám jsem nevěděl. Byla to přítelkyně, kamarádka, ale rozhodně ne družka nebo partnerka... Jenže, chtěl bych to? Chtěl bych něco víc, než jen přátelství? Nevyznal jsem se sám v sobě. Jak snadné bylo odsunout Ev na druhou kolej a kvůli komu... vlčici, která mě evidentně nikdy chtít nebude? Jenže já prostě měl na tohle štěstí, nebo smůlu, vždycky jsem si našel vlčici, která mě vlastně nechtěla a do té... Ne nezamiloval jsem se do Styx, to je blbost. Nesmím. Ona to nechce. Napomenul jsem sám sebe, ale semínko pochybnosti začalo klíčit a zapouštět kořeny. Kdo ví, kam se tohle potáhne.
Začala ze mě tahat, na co jsem se chtěl zeptat a já mírně cuknul, protože mne vytrhla z myšlenek. "Hmm?" jenom ze mě vypadlo, ale pak jsem zavrtěl hlavou a zeptal se. Měla pravdu, nemusela odpovídat. "No... když jsme teď přátelé... tak... kde tě najdu? Bydlíš někde nebo tak existuješ?" začal jsem oklikou. Popravdě jsem se chtěl zeptat na jinou věc a to, jestli bych nemohl bydlet někde s ní... blíž u ní... Tak tohle je slušně v kelu.

"Nepůjdu, ale kdybych šel, řeknu, slibuju," slíbil jsem jí, co chtěla. Netušil jsem, jestli jí ujištění slibem vůbec bude nějak zajímat, nebo jestli to bude vnímat jako něco, co je prostě jenom přízemní věc. Jenže já nedával svoje slovo často, takže tohle mohla brát jako takové svoje malinkaté vítězství. Nebo ne vítězství, ale jako ukázku toho, že mi na ní vážně záleží. Protože záleželo. Nehodlal jsem jí opouštět. Rozhodně ne teď a neměl jsem to ani v plánu do budoucna. Chtěl jsem jenom zjistit, co všechno pro ni znamenám. Rozlousknout její šifru jako bych byl za války v příkopu a na rozluštění závisely životy. Minimálně ten můj na tom závisel.
Sledoval jsem Styx, která vyskočila jako malá puberťačka a ještě u toho tak zapískala jako myš, že mě to rozesmálo. Musel jsem si sednout, protože jsem se smál a taky proto, že jsem jí chtěl naznačit, že jí nebudu pronásledovat. Ona se ovšem vrátila po chvilce sama. "Hmm... nijak zvlášť. Mám svá lechtivá místečka, ale zároveň jsem přišel na to, že když to prodýcháš, tak to pak tolik nelechtá..." pronesl jsem a culil se nad její snahou mě zlechtat. Popravdě mě její lechtání zalechtalo občasně. Ale když se na to jeden nesoustředil, tak to tolik nelechtalo a dalo se to snést. "Vím že bych se neměl ptát... hmm... ne nebudud se ptát..." zabrblal jsem. Nechtěl jsem to kazit.

Možná měla pravdu. Možná ji něco sežralo a proto měla křídla, paroží a proto měla tmavou srst, tmavší než jsem si pamatoval. Možná ji pozřelo velké zvíře a nebo jenom stín hradeb, které kolem sebe tak pracně budovala. Nikdy bych neřekl, že zrovna já budu nějaké hradby bořit... možná ne bořit, ale jenom... překonávat. Jo spíš bych jepřelezl, než abych je boural. Popravdě jsem ani nevěděl, nad čím přemýšlím nebo co říkám. Bylo to takové to opojné odpočívání, kdy vlastně nevíte. Jen tak jste a to vám stačí. Čistá existence.
Styx chtěla jenom jednu věc a dala mi to rázně na vědomí plácnutím přes tlapku. Pak se nadzvedla a já mírně taky. Koukala mi do očí a chvilku byla vážná. Na sucho jsem polknul, protože jsem se bál, co bude. Jenže chtěla jen to jediné, co chtějí všechny. Neopustit. Zůstat. Ušklíbnul jsem se a za to mne kousla do čenichu. "Budeš ještě prosit, abych tě pustil k vodě," zasmál jsem se. "Ale tak snadno se mě fakt nezbavíš, neboj," dodal jsem trochu vážněji a nadzvedl se do sedu. "Když teda nejsou žádný pravidla, můžu udělat tohle?" zeptal jsem se a olízl jí čenich. "Nebo tohle?" polaskal jsem se hlavou s jejím krkem. "A co tohle?" začal jsem jí lechtat ocasem na polštářcích tlapek.

Tichost okamžiku rušil její buchot srdce a šum oceánu. Pak ho přerušil i její hlas, klidný, hravý a naprosto odevzdaný. Ušklíbl jsem se. "Buď máš srdce nebo jsi sežrala kolibříka..." pronesl jsme a tlapkou jí zvedl tlamu. Pak jsem se na ni velice pozorně podíval a s úšklebkem jí olízl čenich. "Ne, nesežrala, nevidím žádný peříčka..." zasmál jsem se potichounku. Tohle byl okamžik jenom pro nás dva. Nikde nikdo. Bylo to perfektní. Pak pronesla slova... od ní to znělo až surrealisticky. Být její přítel...
"Hmm, tak přítel..." pronesl jsem a položil si hlavu na její hrudník. "A co to být přítelem obnáší? Ohledně občasného milence jsi měla poměrně velký seznam požadavků na to, co smím a co nesmím. Ale co může přítel velké Styx?" přemýšlel jsem nahlas. Ležel jsem na zádech a tlapkou maloval do vzduchu. "Jako milenec jsem nesměl o vztahu nikomu říct, vlastně jsem nesměl říkat, že tě znám. Ani jsem neměl vědět, kde tě najdu, protože to ty si najdeš přece mě, když budeš ty chtít..." vyjmenovával jsem její požadavky, které mi sdělila posledně.

Styx to neměla v hlavě v pořádku.
Ne, vážně. Byla křamnutá. Definitivně a jediněčně měla o kolečko víc nebo míň. Ale to přesně se mi líbilo. Asi bych si nedokázal představit, že zahazuju čas a pláču na rameni někoho, kdo je "normální". I to samotné slovo normální bylo nechutně... normální. Hrůza.
Styx naštěstí normální nebyla. Byla svá. Byla dokonalá. Byla perfektně zkažená a úlisně dravá, když chtěla. A teď když tu tak nademnou stála jsem si uvědomoval, že jsem možná ukousnul sousto, které mě zadusí. Jeden by řekl, že se nemám tolik nacpávat, ale já byl od malička hltoun. Narvat si co nejvíc do tlamy a pak jen doufat, že mě velikost sousta nepošle na onen svět. A Styx mohla být tím pomyslným posledním soustem, poslední večeří... A mě by to asi ani nevadilo. Netušil jsem, co se změnilo, ale Ev... dokonalá a perfektní ve své ztracenosti, jako by mi v hlavě dala volnost a řekla ať jdu. Věděl jsem, že je to blbost, kterou si budu v budoucnu vyčítat, ale když Styx pronesla, že chce... jen jsem se tomu oddal.
Nebyl jsem hrubý, to rozhodně ne, ale byl jsem nenasitný. Jako bych dlouho toužil po něčem, co jsem znal, ale neměl a jako by mi to tahle vlčice s křidélky a parůžky mohla dát.
Byla jako droga. A já byl tak moc závislej, že kdybych se pokusil odvykat, tak bych chcípnul. Toxický, jinak by to ani ve vztahu se mnou ale nešlo.

Odpadnul jsem. Byl jsem příjemně rozbolavelý a unavený. Dokázal bych se touhle zábavou zabívat dlouho, ale i já jsem měl nějaké limity. Doufal jsem, že byla stejně spokojená, jako já... nebo minimálně, že se tomu blíží. Neptal jsem se, jakej jsem byl, protože gentleman se na tohle neptá? Ne. Neptal jsem se, protože jsem nechtěl vědět, že nejsem nejlepší, kterýho kdy měla v pelechu. Jop byl jsem pořád sám sebou. Pořád sebestředný a pořád jsem se obával, že mi někdo pochroumá moje ego. A přesto všechno jsem byl s touhle vlčicí šťastný a spokojený.
Ležel jsem na zemi a byl prostě v klidu. "Slyším, jak ti bije srdce... buch buch, buch buch," pronesl jsem. Z nějakého důvodu, jako by se mi smysly začaly zlepšovat, ale popravdě jsem netušil, jak se to stalo. Slyšel jsem jejího kolibříka v hrudníku a ten zvuk mě uklidňoval, jako malé vlče.

Ona sledovala západ slunce, já sledoval západ slunce a pro někoho nestaného by to mohlo být jako nádherné setkání dvou. Slunce zapadající v dálce, měsíc vycházející na druhé straně. Sledovat jak mořská voda odnáší starý den a vítr z plání vnitrozemí přináší nový. Nebylo by to krásné a poetické. Proč jsem jenom začínal? Netušil jsem, proč jsem měl potřebu se tu takhle otvírat a říkat jí to všechno, ale prostě jsem jí měl. Bylo to stejné, jako když mě něco svědilo za uchem a musel jsem to podrbat. Nebo když mě naplnila touha a musel jsem ji uspokojit. Byl to prostě reflex. Udělat to a neptat se co bude pak.
Ale teď bylo pak a pak stálo za ...
A pak řekla, že jí to mám říct já. Já jí mám říct, co si ona o mě myslí? Ale proč?
Nechápal jsem jí. Byla zase tou hádankou, kterou jsem měl potřebu luštit, protože prostě žádná vlčice před ní nebyla takhle zamotaná. Všechny byly jednoduché. Ev toužila po klidu a rodině. Abeloth chtěla moc. Lilith chtěla jenom svobodu. Cynthia chtěla vědět, že není tak stará. Marion chtěla být velká holka. Ale co chtěla být Styx? Co chtěla Styx?
Nechtěla mě.
Bylo mi jasné, že nechce nikoho. Možná chtěla jenom, aby to už tolik nebolelo. Aby jí odchod milované osoby tak nezasáhnul, ale takhle to nefungovalo. "Rád bych si myslel, že jsem tvůj přítel," pronesl jsem stroze. Ale označení přítel mělo spoustu možností. Chtěl jsem být jen kamarád? Chtěl jsem něco víc? Stádium před partnerem? Kamarád s výhodama? Možná bych si rád myslel, že jsem i něco víc, než její nabíječ. Bylo to dětinské si tohle myslet, ale bylo to... přirozené? Nebo ne?
Najednou mi přistála její váha na těle. Její reflex byl rychlý a můj pomalý. Stála na mne a zuby měla na mém krku. Všechno ve mě řvalo, že mě zabije. A ať bojuju. Pokusil jsem se jí odstrčit, protože tohle už nebyl vtip. Jenže ona byla silnější. Její horký dech jsem cítil na krku, věděl jsem že... umřu?
Stála nademnou a měla mě v hrsti. Totálně a nekonečně. Kdyby mi teď řekla nastav krk, tak bych to udělal. Její pohled si to možná žádal, ale já chtěl její slova. Jenom jsem se nadzvednul a začal zkoumat její čelist. Laskal jsem jí. Podřízená pozice ve které jsem byl, do které jsem se hodil, mi naprosto vyhovovala, když pánem situace byla ona.

Poslouchal jsem Styx, která mluvila o tom, že nemusím... kdybych chtěl, už bych se vrátil. Jenže to nebylo tak snadné. "Když se vrátím se zprávou o sestře, třeba mě nechá jít... třeba budu moct Ev, vysvobodit... třeba..." Netušil jsem, co myslím tím slovem vysvobodit, ani jsem netušil, co bych s ní dělal. Styx měla pravdu. Zase. Nedokázal bych se o ní starat, ani kdybych se snažil. Nemohl bych Ev nějakým způsobem udržet sám na živu a obával jsem se, že tahat ji do Borůvkové smečky by znamenalo jenom přítěž pro ostatní. Povzdechl jsem si a sledoval, jak slunce zapadá za obzor.
Styx se najednou změnila. Byla ledová a chladná. Jako bych něco provedl, ale já nevěděl... jak jsem mohl tušit, že ji opustila spousta vlků předemnou. Prskala a vrčela a já netušil, co jsem udělal. Jenomže jsem byl moc velký egoista nebo srab, abych se jí zeptal, co je za problém. Vlčice, nejdou nikdy plně pochopit. Možná že tohle mne na nich fascinovalo, ta možnost je poznat a prozkoumat, ale vlastně nikdy nepochopit jejich úplné nitro. "Máš pravdu..." řekl jsem potichu. "Jenže... když se nevrátím tak... co mám dělat se svým životem?" Popravdě jsem netušil. Pokud se nevrátím a zůstanu tady, můj cíl nebude už najít Lilith. A tím pádem můj život nebude mít žádný cíl. "Navíc, nemám tu nikoho kdo by se o mne zajímal... Erlend je kamarád, to jo, ale rozhodně mu nebude trhat žíly když odejdu... V Borůvkové smečce po mne neštěkne ani pes... A ty..." podíval jsem se na Styx. Chladnou jako sochu z mramoru vytesanou. Černého, který je protkán zelenými žilkami. Jako by její obraz vytvořil sám Velký mistr, který dal život všemu před bohy a vším. Jako by byla sama nezdolná.... byla hádanka, která mne bavila. Nikdy jsem netušil, co chce nebo nechce. A možná to mne k ní táhlo víc, než ke komukoli jinému. Ta nepředvídatelnost. Ta možnost, že s každým mým pohybem změní svoje emoce.
Jenomže pak Styx ochladla ještě víc. Uhnula před mým pohledem a já zase netušil, co jsem řekl. Netušil jsem, co udělalo tuhle náhlou změnu v jejích emocích a o to víc, mne to zajímalo. Byla to přímo posedlost. A to nebylo zdravé. Rozhodně to nebylo zdravé... nemohlo být. "Zabila bys mě?" zeptal jsem se. Byla to zvědavost, nic víc. Prostě mi to uklouzlo. Popravdě jsem možná ani nechtěl znát odpověď nebo možná jo...

Domasíroval jsem a Styx mi přišla hezky rozněžnělá. To jsem měl rád, když vám vlčice zjihne pod tlapama, není to potom taková dřina. Na milování jsem byl expert, ale rozhodně jsem nebyl nějakej dementní násilník, takže jsem měl rád, když byla pěkně v klidu a roztažená jako cukrová pasta. Mluvila o tom, že nejsem hajzl, ale já se musel uchechtnout s povzdechem, protože jsem si jako hajzl přišel, i když ona říkala, že jím nejsem. Bylo to zvláštní. Jak jeden mohl očekávat svoje hajzlovství a zároveň ho druzí popírali. "Nemyslím si, že by byla mrtvá... to bych asi poznal... nebo ne... Já ani nevím, prostě... nejradši bych na ni zapomněl, abych se pak nemusel už nikdy domů vracet, takhle mi přijde, že mám za její přežití zodpovědnost a tak se vrátit musím..." mluvil jsem už tak trochu pro sebe. Tohle smutnění mi neslušelo a ze smutku se dělaly vrásky a ty jsem si nechtěl připustit. Ušklíbnul jsem se a podíval se na Styx. Pryč už s tímhle stupidním smutkem, nechci smutnit, když tu mám takovouhle vlčici.
Mluvila o tom, že má velké pole působnosti, co se sebedestrukce týče. Podíval jsem se jí do zelených oček, které jako by zářily z jejího tmavého kožichu. "Takže když se k tobě moc přiblížím, tak mě zničíš holubičko?" zeptal jsem se a na tváři mi hrál úsměv. "Abych náhodou nebyl v zóně dopadu nějaké velké a příšerné katastrofy," dodal jsem a dobíral si jí tak. Nevím proč, ale měl jsem chuť na trochu toho laškovného souboje. Nerad jsem se pral, ale tohle mi nepřišlo ani jako praní. Mírně jsem přejel tlamou po jejím krku až k uchu a zatahal za něj, když mluvila o tom, že nemůžu mít potomky. Odtáhl jsem se od ní a její pohled byl jen pár centimetrů od toho mého.

Její slova o slepotě a naivitě mi přišla jako další její způsob obrany. Jako by prostě nechtěla, abych věděl. Nebo jsem si to možná jenom namlouval. Naivita se dala zneužít v tom měla pravdu. Popravdě jsem jí to nezazlíval, já jsem taky zneužil hlouposti jiných a ne jednou. Měla pravdu. Nebýt naivní v tomhle světě se vyplácelo.
Styx souhlasila, že jí můžu namasírovat, takže zatím co si lehla na zem jsem se k ní přisunul a začal jsem jí opatrně tlapkovat záda od krku až dolů po páteři. Měl jsem prostě nutkání během debat něco dělat. Neuměl jsem sedět bez toho, aniž bych něco nežmoulal nebo nedělal, i kdyby to byla jen hloupá kresba v písku. Takhle jsem mohl aspoň svou energii využít na něco.... no prospěšnějšího, než čmáranice. Nejprve měla záda tuhá jako by jsem mačka kameny, ale s každým pracným zatlačením a pohybem mých tlapek její svaly povolovaly a já doufal, že jí to aspoň trochu uvolní. Mírně jsem přenesl váhu sem a pak zase tam. Pracoval jsem systematicky po jejích zádech.
Když reagovala, že to muselo být hrozné, jen jsem se ušklíbnul. Neumíš si to ani představit. Vidět, jak se vaše láska hroutí postupně do horší a horší tmy a vy nevíte, jak tomu zabránit... Bylo to jako umírat pomalu, postupně a pořád dokola. Popravdě jsem se musel přiznat. "Já... já... možná bych chtěl, aby si mě nepamatovala... možná... bych chtěl, aby... aby nebyla, bylo... bylo by to pro ni lepší.... pro mě lepší..." řekl jsem potichu a pomalu. Uvědomoval jsem si, že zním jako naprostej hajzl. "Jsem hajzl co," zasmál jsem se přiškrceným hlasem a přestla ji pomalu masírovat.
Mluvila o tom, že není úplně oblíbená. "Myslíš to, že žereš vlčata?" pronesl jsem naoko vážně, ale pak jsem se zasmál a slezl z jejích zad. "Něco takovýho jsem slyšel, ale můžu tě uklidnit. Jsem naprosto neplodnej, takže představa, že bys sežrala moje potomky mě děsit nemusí... a pokud občas sežereš nějaký zapomenutý děcko... rodiče si je maj hlídat," zasmál jsem se. Popravdě jsem nevěřil ani jednomu z příběhů, který jsem o Styx slyšel. O tom, že zabíjela vlčata ani o tom, že byla hrozbou, která obcházela kolem.

Mluvila celkem vyrovnaně, jako by se uvolnila, jako by konečně bylo všechno nějak lepší, klidnější. Jako by konečně mluvila ona. "To musí... to musí být únavné," pronesl jsem prostě. Budovat kolem sebe hradby muselo jednoho vyčerpávat. Moje taktika byla prostě si jenom užívat, nevázat se a zapomínat v objetí jedné nebo jiné. Prostě bylo jednodušší se tomu oddat fyzicky a tím se odpoutat od psychické bolesti. Jenže jestli si Styx stavěla hradby, které ji měly chránit před tím, aby jí nemohl nikdo ublížit, ona nemohla nikoho pořádně poznat právě kvůli těmhle hradbám.
Dvousečná zbraň.
Oddechl jsem si a podíval se na ní, abych zachytil, že se na mě kouká. Netušil jsem, co vidí. Já viděl jenom její pírka, kterými procházelo světlo zapadajícího slunce a její skvrnky na kožichu odrážely různé odstíny jedné barvy. Rozhodla, že jdeme z vody a tak jsem ji následoval. Stejně začínala být trochu zima. Lehla si do písku a já si sednul kousek od ní. "Chceš namasírovat?" navrhnul jsem, nebylo v tom nic sexuálního, jen jsem potřeboval fyzicky zaměstnat. Jako vždycky, když jsem se potřeboval uvolnit a uklidnit své psychické bolesti, jsem hledal něco, co můžu dělat tlapkama. A bylo jedno jestli to byl sex, lov nebo jenom masáž.
Zařídil jsem se podle toho, jestli svolila nebo ne.
Pak se ptala na Ev. "Asi bys řekla, že se zbláznila. Popravdě ani nevím, co se jí stalo. Přidělili ji k lovu, nikdy mi neřeklo, co se tam stalo, ale když se jednou vrátila nechtěla jíst, pít, mluvit. Musel jsem se o ni starat jako o malé vlče," pronesl jsem. Bylo to něco, co nikdo nevěděl. Proto jsem se uměl starat a nejenom o malá vlčata, ale i o zraněné, staré a nemocné. Možná proto jsem věděl, co dělat s Kayou když jsem ji našel polomrtvou na zemi. "Bylo to ještě před tím vším. Pak se všechno podělalo kvůli pitomému plánu... byl jsem mladej, pitomej a nechal jsem se zatáhnout do něčeho, co jsem neměl nikdy připustit. Ona se pak propadala hlouběji a hlouběji. Popravdě začala zapomínat i kdo jsem... Když jsem ji viděl naposledy ani nevěděla, jak se jmenuju, jenom to, že jí nabízím bezpečí, to věděla pořád," usmál jsem se. "Asi je to něco, co nikdy nezapomeneme... Nikdy nezapomeneme, kdo nás chránil, s kým nám bylo dobře. Ani když už my vlastně nejsme doma, jestli chápeš, co tím myslím."
Pak se potichounku na něco zeptala. Mohl bych dělat, že ji neslyším, ale popravdě, proč bych to dělal. Pochopil jsem, že říká něco v tom smyslu, co o ní vím. " Jmenuješ se Styx. Jsi lechtivá a popravdě pokud bych měl být upřímný jsi celkem dobrá v pelechu," začal jsem. "Hmm... Vím, že bys mi mohla rozbít držku, kdybys chtěla, ale neudělala jsi to. A taky vím, že je mi s tebou dobře, což mi stačí... Měl bych snad vědět ještě něco?"

Na jednu stranu bylo fajn, mít někoho komu můžete říct všechno a máte stoprocentní jistotu, že se to s vámi nikam nepotáhne, protože ten druhý to prostě nemá komu říct, aby vás poškodil. Nebyl to vztah, který bych hledal, ale možná to byl vztah, který jsem potřeboval. Styx se zabavila svých slz, které ji zbortily tváře. Mluvila o tom, jak láska bolí a já cítil žal z jejího hlasu. Evidentně se nedostala z toho všeho, ale kdo jsem byl já, abych jí soudil... "Měla by ses přestat trestat za to, že jsi něco k někomu někdy cítila. K životu patří i smutek, žal a zmar. Jinak by to nebyl život," podotknul jsem. Nebyla to slova útěchy, ale spíše slova pochopení. Pochopení pro vlčici s parůžky. Možná proto změnila svůj vzhled. Něco jako porozchodové blues, kdy jeden změní svůj kožich a pořídí si jiné vymoženosti, jen aby mohl být někým úplně jiným. Někým kdo nebolí.

Jak jsem ukazoval svoje nitro, mlčela. Ani nehnula brvou, ale já nečekal, že by nějak reagovala. Přišel jsem sám sobě odpornej jenom tím, že jsem prostě klesnul na tohle naprosto neprobádaný dno, kde jsem se měl otevřít a ukázat sám sebe, svoje nitro, svou přirozenost, to co se schovávalo v jednotlivých plátečkách mé osobnosti. Slyšel jsem jenom to, jak se jí zrychlil dech, ale bylo mi to fuk. Tak ať je na mě naštvaná, ať mnou pohrdá, něco muselo ven a to něco prostě prasklo a teď se jako nepopsatelný hnus linulo z mojí tlami do jejích uší.
Mlčela po tom, co jsem domluvil. Otřel jsem si oči, ze kterých vypadlo pár osamělých slz a připitomněle jsem se ušklíbnul. Odporem nad vlastní slabostí, nad projevenou emocí a nestabilitou. Já měl být ten vtipný, co využije tohohle romantickýho uspořádání k tomu, abych ji svedl a dostal tam, kam chci. Abych já dostal to, co chci. Mohl bych využít západ slunce a moře na stopadesát různých způsobů, abych ji dostal. Tak proč jsem to ho nevyužil? Proč jsem nevyužil ji, abych zapomněl na moment na Ev. Zapomněl na to, co mě čekalo po návratu domů bez Lilith. A na to, že jsem se bez ní vracet nechtěl... Ev mohla být mrtvá a já bych si jenom podepsal vlastní ortel něčeho horšího než smrti. Jenže nevrátit se v momentě, kdy mohla Ev žít a nechat ji tomu utrpení na pospas? Byla jako kočka v krabici s jedem, dokud krabici neotevřu byla Ev živá i mrtvá zároveň. Otázka zněla, jestli chci otevřít výko a zjistit reálný stav nebo žít v blažené nevědomosti.

Bylo ticho... už jsem ani nečekal, že něco řekne. A pak promluvila. Poslouchal jsem. Hlas měla ohnivý, ale postupně se uklidňoval a já cítil z jejího tónu nejen bolest, ale i odevzdanost. Poslouchal jsem její příběh o vlčici, kterou milovala a která se na ni vykašlala. Svým způsobem to měla horší než já. Já věděl, že Ev se na mě nevykašlala, jenom už prostě nevěděla kdo jsem... ne úplně. Její partnerka odešla a zůstala spousta nevyřešených otázek. Chápal jsem to... Zkoušela umřít, dvakrát... a ani jednou se jí to nepovedlo. Při těch slovech jsem se na ni podíval, ale ona koukala na moře. Musel jsem překonat nutkání se k ní naklonit a obejmout ji. Uklidnit ji, že všechno bude dobré a že to dělat nemusí, že se třeba její milá jednou vrátí, ale... věděl jsem, že to je lež a lží měla očividně ve svém životě víc, než dost.
Musel jsem se zasmát. "Koukni na nás, jedna chce umřít a nejde jí to a druhej je na to moc velkej srab," zasmál jsem se, ale byl to ten typ smíchu, kdy už prostě není jiná cesta než se smát.