Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//rozkvetlé louky

Bylo tu celkem hlučno, ale ne od vlků nebo zvěře. Hluk tu vydávala voda, která se řinula přes kamennou stěnu dolů do jezírka pod ní a odtud řekou dál. Vzduch byl příjemný, chladný a energický, jak v něm tancovala vida. Cítil jsem vodu kolem nás a to se mj líbilo. Feline zněla nadšeně z plavání a Callypso se taky otočila na mých zádech, domáhající se sestupu na zem. "Tak fajn," prohodil jsem a trochu klesl k zemi, aby mohla seskočit.
Když jsem byl zbaven nákladu, protáhl jsem si záda. V okolí nikdo nebyl, takže jsem se nemusel o Callypso bát. Z vody jsem strach neměl, z té bych ji dostal snadno. Pomalu jsem došel k vodě. "Tak jo," začal jsem s výcvikem. "Voda nebude pracovat proti vám, když s ní nebudete bojovat. Zakladem plavání je se nebát a zároveň se uvolnit. Pak stačí hen kopat tlapkou zadní a přední na střidačku. Ocas vám pomůže udat směr, předvedu." Vlezl jsem do vody a trochu došel dál, aby mi voda sahala k břichu. Pak jsem si do ní lehl a ukázal několik temp. Pak jsem si zsse stoupl a oklepal se. "Teď vy."

//mahtae Sever

Kolem to vypadalo nádherně. Bylo teplo a krásně se tu vyjímala většina květin, které byly zrovna v květu. Callypso pospávala na mých zádech, zatím co Feline si ťapkala kousek za mnou. O plavání toho podle vlastních slov moc nevěděla. "Tak to napravíme," sdělil jsem jí s úsměvem. Navíc bylo načase naučit plavat i Callypso, takže jsem mohl aspoň zabít dvě mouchy jednou ranou. "Támhle je vodopád, tak tě to naučím tam," pronesl jsem a přidal trochu do kroku.
Tráva kolem se vlnila a všude to bzučelo a bručelo spoustou hmyzu. "Dávej pozor ať nedpneš na vosu nebo včelu," poradil jsem Feline, nerad bych tu řešil, že někoho štípla nějaká potvora. Ještě bych tu pak musel řešit tohle nebo nějakou jinou scénu. Příště bych měl zvolit nějakou jinou cestu... ale už myslím na příště a třeba žádné nebude, kdo ví... Už jsem slyšel šum vody a tak jsem se obrátil na Feline, chtěl jsem vidět, jak se bude tvářit až uvidí vodopád.

//vodopáf

//Borůvková smečka

Vypadalo to, že Feline pořád není extra nadšená z toho, že by s mou maličkostí měla jít na jih. Ale ať už měla jakýkoli plán, měla smůlu. Rozhodně jsem neměl v úmyslu nechat ji v jejím věku trajdat jen tak po kraji. Co si Marion vůbec myslela, nechat ji takhle samotnou jít pryč? A to se ani nezajímá kam se ztratila? Jedno děcko už ztratila a není schopná si pohlídat další... Tomu se říká matka roku, ale co od ní chtít že... V duchu jsem dál nadával na matku Feline, ale nic jsem neřekl nahlas. Proč taky. Byl to jenom můj problém s ní, nemusel jsem do toho tahat ještě Feline. Šel jsem směrem k řece a měl jsem v plánu ukázat vodopády. Ona se strachovala, zda já zvládnu jít, když mi na zádech spí Callypso. "Neboj, naprosto v pohodě," řekl jsem a potom se rozešel směrem k řece, která se líně táhla kolem nás. Rozešel jsem se nejprve trochu po proudu, tam jsem věděl, že je koryto snadno překročitelné a pak jsem zamířil do vody. Vodu jsem měl rád, byla takový můj druhý domov. Šel jsem sice s rozvahou, ale nadšením. "Umíš plavat Feline?" zeptal jsem se možná až trochu moc pozdě, ale v téhle vodě by se jí nemělo co stát. Voda se líně táhla a sahala nám maximálně k hrudi. Vylezl jsem ven a pokračoval směrem přes rozkvetlé louky.

//Rozkvetlá louka

Felins přemýšlela o věcech, o kterých Jsem věděl svoje, ale dokud nebudu číst myšlenky nebi se o ně ona nepodělí nahlas. Nemám šanci jí pomoct. Callypso mi dávala na zádech a pokud byla aspoň trochu po Styx, tak bude spát jako dudek. Feline nakonec spuhlasila, že můžu jit s ní. Nedal jsem ji ani jinou možnost. Věděl jsem kam jít rovnou, ale přišlo mi, že bude lepší ji trochu provést. "Fajn, tak jdeme," řekl jsem a vkročil směrem mimo les. K hranicím jsem to měl kousek. "Co bys chtěla vidět? Protestoval jsem celý kraj, znám snsd všechny smečky i zajímavá mista," zeptal jsem se a podělil ss o vlastní zkušenosti. Byla to pravda, prolezl jsem kraj křížem krážem. Pokud bylo něco, co chtěla znát a vědět měla jedinečný zdroj informací. "Místní bohy nebo ty co si na ně hrají znám taky, ale hadam že bys možná chtěla spíš znát neco praktičtějšího," dodal jsem a vyrazil mimo les.

//mahtae sever

Vypadalo to, že Feline je rozhodnutá se do toho víc nemontovat, ale zároveň je zvědavá. Tvrdila, že by Marion nic neřekla, ale já jí nevěřil. Byla to její dcera a pokud byla aspoň z poloviny po ní, vykecala by všechno kromě toho, co sama neví. A tak jsem jí ohledně Styx udržoval v nevědomosti, i pro její vlastní dobro. Jen jsem tedy kývnul a dál se k tomu nevyjadřoval.
Nebyl jsem ten typ, co by držel vlastní děcka z krátka, to vůbec ne, ale co mne u Feline nutilo reagovat možná malounko přehnaně byl fakt, že byla mladá a pěkná vlčice a pokud jsem sám z vlastní zkušenosti věděl, po lesích, loukách a okolo jezer se to jenom hemžilo kde jakou verbeží. "Hahaha, ne," odpověděl jsem jí a vyslovoval každé ha s důrazem, abych jí naznačil, že o tomhle fakt nebudeme debatovat. Prostě tu buď zůstane, nebo ji odvedu. Jak sama ovšem poznamenala, nikdo netušil, že tu je, takže pravděpodobně nikdo nepřijde, aby ji vyzvedl.No perfektní, jestli to fakt nikomu neřekla, tak buď za A zdrhla nebo ji za B Marion pustila a to má teda velkej problém. "Doprovodím tě a můžem to vzít oklikou, jestli chceš," navrhl jsem, protože mi něco říkalo, že by ráda našla nějakou zábavu i v jiných koutech kraje.

Atmosféru nevylepšilo to, že se malá Callypso rozhodla spát. Nedivil jsem se jí, bylo toho na ni asi moc. Jenže Feline asi očekávala trochu něco jiného, což jsem pochopil z jejího nervozního postoje. Možná byla i nespokojená s tim, jak malo informací se jí od sestry a mně dostávalo. Jenže o Styx vědět nesměla, z bezpečnostních důvodů. Kdyby o ní řekla Marion a ta to rozkecala, nebo by to řekla nekomu jinému, mohlo by to být nebezpečné pro Callypso, přeci jenom je to její dcera. Měl jsem tedy důvod k tomu nebýt ohledně Styx silnější, byť to Feline podle schlíplosti ranilo. "Ono to mezi mnou a Callypsinou mámou neni úplně vztah," dodal jsem trochu smutnějším tónem. Tím že se jí trochu otevřu jsem doufal, že docílím toho, že nebude smutná a zároveň nebude vyzvídat, ale těžko říct co mládí zvolí.
"No to ani nahodou, že bys šla sama zpátky, když ani nevíš kde to je," pronesl jsem přísně, ale s úsměvem, který ukazoval, že přísnost je jen divadlo. "Buď tu zůstaneš, než si tě vyzvednou, nebo tě doprovodíme, " řekl jsem jako by to byla hotová věc.

Vypadalo to že holky si toho moc neřeknou, ale to nevadilo od kecání jsem tu byl já. Navíc hádám že Feline stejně brzo plachne za Marion, která už určitě teď vyšikuje, kde jeji dcera je. Marion jsem poznal dobře, a zároveň jsem ji neznal vůbec. Feline se pustila do rozzboru mě nového vzrahu se Styx. "Jo," odvětil jsem prostě. To jak to se Styx a tak je nebyla její starost a popravdě jsem možná i trochu chtěl, aby to řekla Marion a ta nevím žárlila nebo byla smutná nebo tak něco... "Zvládneš se pak dostat zpátky domů, nebo tě máme doprovodit? " zeptal jsem se Feline. Nevyháněl jsem ji, proto slovo pak. Zároveň jsem se nechtěl vnucovat, takže jsem to nechal na ní. Callypsoby stejně měla vyrazit mimo les. Je už celkem velká, aby se učila lovit, stopovat a tak... Pohlédl jsem na mlčící vlče. "Stejně se půjdeme projít mimo les pokud Callypso nejsi unavená, " prohodil jsem k malé a usmál se na ni. Očividně jsem měl rád obě, ale ke Callypso jsem měl blíž.

Callypso chtěla ujištění, že já neodejdu. "Jasně, že neodejdu. Mě už se nezbavíš," pronesl jsem k ní s úsměvem. Byl jsem rád, že to nakonec bere celkem dobře a nebečí. Ne, že bych jí tuhle pozici záviděl. Mít mámu a přijít o ni... Jenže teď tu byla Feline a moje myšlenky se ubíraly jiným směrem. Musel jsem tohle nějak vyřešit, pokud to řešení potřebovalo.
Tohle byla podivná situace. Jenže jeden už byl v téhle kaši po uši, tak proč to rovnou ještě nezakončit trochou toho másla a prostě si sníst, co si navařil. Ale já si to nenvařil, za Feline může Marion a za Callypso Styx. Já byl naprosto a definitivně neplodný! proběhlo mi hlavou. Jistě myslel jsem si, že nemůžu mít potomky, protože s Ev jsme je nikdy neměli, ale tak nemusel být problém na mojí straně.... očividně nebyl, když tu byly teď dvě moje dcery. Ale popravdě jsem byl možná i trochu rád, že se nám to nepovedlo. Pokud by to byly holky, což je asi to jediné, co zvládnu, tak by to měly v mé rodné smečce hodně, ale hodně, špatné. Feline vypadala zaskočeně, Callypso nechápavě. Chápal jsem, že to pro ně musí být složité asi jako pro mě, ale přeci jenom to měly lepší, protože ony nic neudělaly, ale já jo. Byla to moje chyba... NE! Nebyla. Feline jsem chtěl ve svém životě, ale Marion to zatrhla tím, že jsou to její vlčata. A Callypso zase neměla nikoho jiného než mě, protože její máma se rozhodla, že ji nechce. "Každá máte jinou mámu, ale váš táta jsem já," snažil jsem se to vysvětlit Callypso. Nechtěl jsem jí říkat před Feline, že starší vlčice byla nehoda, omyl. Callypso byla nehoda, ale rozhodně nebyla omyl. Styx jsem svým podivným způsobem miloval, Marion ne.
Na vyprávění o Nerisse jsem jenom nakrčil čenich. Neznal jsem ji, takže pro mne byla asi stejně důležitá jako vzduch. Jen jsem mlčky přikývnul, že beru na vědomí, ale více jsem se nevyptával. Osud mojí poslední dcery mne prostě a jednodušše nezajímal. Marion si je přivlastnila, tak ať se stará ona. Možná to ode mne bylo kruté, ale pořád jsem byl naštvaný, že mi zamezila si vlčata odvést sebou nebo s nimi žít aspoň na střídačku. To její, vlčata jsou moje, ale můžete se navštěvovat, mi rozhodně nevyhovovalo, ale co jsem měl dělat? Ukrást jí je jsem nemohl. "Feline žije na jihu v Sarumenské smečce," řekl jsem Callypso, kdyby chtěla sestru hledat. Tohle bylo trochu trapné.

A bylo to tady. Příliv otázek, kterým jsem se chtěl vyhnout. Kam šla máma? Kdy se vrátí? Zlobi se na mne? Proč jo? Proč ne? Věděl jsem, že se tohle stane, varoval jsem před tím Styx, ale stejně jsem pak vyměknul a nechal to na ní a takhle to dopadlo. Callypso to brala tak, že se zlobí, že prohrála a tak proto odešla, což bylo přesně to, co jsem nechtěl. "Neodešla kvůli tomu, víš... Styx je prostě taková, popravdě asi ani neumí být máma, tak si prostě nechce připustit, že jí je, ALE kdo potřebuje mámu, já taky mámu neměl a vyrostl jsem celkem v pohodě, ne?" pronesl jsem trochu možná nekonzistentně, ale byl jsem tak nějak v nepohodě z toho, že to na mne všechno zůstalo, abych to malé vysvětloval. Nebyl navíc na vysvětlování moc čas, protože se tu objevila Feline a i ta si žádala mou pozornost. Jeden by řekl, že se mi podaří mít aspoň jednoho kluka... Ne jsem dobre jenom k dělání holek.
Feline mne oslovila jako tati, což jsem bral jako dobré znamení, protože to znamenalo, že na mne úplně nezanevřela, jak bych očekával. Těžko říct, co jí o mě Marion a celá ta jejich smečka navykládali. Neztratila se, byla tu na lovu, chtěla se sem podívat. Kývl jsem hlavou. Calypso se zvědavě tetelila na mém krku a šeptala mi do ucha, kdo to je. "Tohle, je tvoje nevlastní sestra Feline, Feline tohle je Callypso," představil jsem je navzájem. Nějak jsem neplánoval, že se ty dvě někdy potkají, ale možná lepší teď než později. Teď se jim to dalo ještě vysvětlit a mohly navázat aspoň trochu sesterský vztah, byť sestry úplně nebyly. "Máš ještě jednu nevlastní sestru a to je Nerrisa, ale ta nechce být s mou maličkostí spojována, pokud si dobře pamatuju," dodal jsem ještě, abych nezamlčel žádného ze svých potomků o kterém jsem věděl. Nerrisa mne tenkrát v Sarumenu nešla navštívit, když jsem tam byl, i když v lese byla. A ani sem nepřišla. Bral jsem to tedy tak, že o setkání se mnou nemá zájem, na rozdíl od Feline, která jej měla.

Užíval jsem si svou převahu ve hře na schovku. Styx vyhrála hru na honěnou, já tohle. Poslední hra vyřeší tento spor o to, kdo z nás dvou je lepšejší. Sice mi blahopřání věnovala, ale její tlama se zkroutila do úsměvu podobného tomu, kdyby kousla do citronu. Mrknu jsem na ni a usmíval se o to víc. Byl jsem rád že si tohle můžu užít. Tuhle chvilku výhry.
Náhle se tu objevila Callypso. "Och ano vyhrálajsi ve schovávání ani obávaná Styx těnenašla, výborně," prohodil jsem k vlčeti hrdě. Byla vážně perfektní. Drcnul jem do ní čenichem, když mi do uší dolehlo vytí. Feline? Narovnal jsem se. Byla na hranicích a asi čekala. Netušil jsem jak moc příjemné bude zohke setkání. Styx se mezitím pustila do loučení. "Hej ale," chtěl jsem se ohradit, protože tihle bylo přesně to, čeho jsem se bál. Jenže Styx už byla v trapu a zůstal jsem tu jen já a vyjevená Calxpso.
"No," mlaskl jsem si. "Je na čase, abys začala taky pomáhat ve smečce a nejlíp začít ned," pronesl jsem, pak zvedl Callypso a položil si ji na záda. Mohla tak vše pozorovat z bezpečí. Ne že by Feline byla nebezpečné stvoření, ale jeden nikdy neví. Vyrazil jsem za zvukem k hranicím.
Uviděl jsem ji a zastavil se opodál. "Copak Feline, ztrstila ses od mámy?" pozdravil jsem šedou vlčici s úsměvem. Už nebyla malá a svůj záměr žít hlavně s matkou mi obě sdělili jasně. Pořád jsem byl trochu kyselý z toho, že si vybrala Marion a ne mne.

Styx se za mnou vyřítila jako naprosté tsunami, které se rozhodlo mou maličkost sejmout. Byla rychlá, což jsme věděli oba, ale udělala taktickou chybu. Nejpre mne kousla do zádele, což zabolelo a já kvíknul bolestí, ale nepřestával jsem upalovat. Styx se pak rozhodla mne zastavit a to byla chyba. Vrhla se na zem přímo pod moje tlapky, pravděpodobně v naději, že přes ni zakopnu a spadnu, ale moje obratnost byla lepší, než si možná vlčice uvědomovala. Sice sebou šlehla na zem, ale já ji přeskočil. Trochu jsem po ní přejel tlapkou a těžko říct, jestli jsem jí neroztočil po zemi nebo ne. Takhle ztratila výhodu. I kdyby se zvedla, nestihne mne už dohnat. Klopýtl jsem při dopadu, ale udržel jsem si směr a i celkem rychlost. Běžel jsem, co jen to šlo k místu kde Styx pikala. "Deset dvaceet STYX!" vykřiknul jsem s tlapkou na kmeni stromu, kde Styx začala celou tuhle hru.
Obrátil jsem se na ni a vypláznul jazyk. "HA! Prohrála jsi," dodal jsem se smíchem v hlase a vypnul hruď, jak nejvíce to šlo. Na svůj úspěch jsem byl velice hrdý.

Styx se najednou rozhodla vrátit ke Callypso. Byla to moje šance dostat se z borůvčí a doufat, ale nebyl jsem dostatečně rychlý, abych se vyhrabal ven, takže jsem se jenom trochu posunul, když se kolem mě začal procházet podivný kostičkový mýval.Bylo to něco odporného, ale já se snažil neprojevovat. Vyděl jsem jak jeho kosti rachotí a jak se jeho tělo při každém pohybu trochu více rozpadá, jak byl rozložený. Trochu jsem se bál, aby z něj na mne něco nespadlo. Mohl být nemocný nebo tak něco. Navíc jsem ani netušil, že Styx takovou magii má, ale na druhou stranu mne to ani neudivovalo. Jen jsem doufal, že tohle neuvidí malá, aby ji to neděsilo.
Chodil systematicky v řadách a já musel nějak zareagovat. Takže jsem se prostě posadil. "Stejně mě nechytneš," prohodil jsem se smíchem a rozeběhl se k místu, kde Styx pikala, rozhodnut, že ji zapikám dřív, než mě chytne. Byl to poměrně riskantní kousek, ale co jsem měl dělat. Čekat až mne ta její podivná hračka najde? Ne, rozhodně ne.

Callypdo se schovala a já ležel sám v borůvkovém keři. Bylo dobře že jsme se rozdělili, protože Styx to tu začala obcházet. Lákavá malou ven a já doufala, že se moje rada ať nevyleza uchytila v jejím malem mozečku. Styx tu chodila jako Smrt. Odcházela a zase se vracela. Bylo to celkem děsivé, když prošla tak dva metry od mé maličkosti. Přitisknut k podloží jsem doufal, že si vlčice nevšimne. Zadržel jsem dech a přivřel oči. Jako by to že já ji nevidím způsobilo že ona nevidí mě.
Zůstala stát asi tři metry od mojí hlavy. Viděl jsem v borůvčí její tlapky a drápky které zaryvala do země. Působila děsivě a její vyhrožovaní, působilo znamenitě. Kdybych se tolik nebál, možná bych t9 vzal jako výzvu. Rozhodl jsem se nehnout sebou ani o kus, doufat že nezaútočí, že mě nenajde. A opak po ní skočit.

Styx okomentovala vrněním, že tak moc počítat neumí, ale pak se její hlas nesl v klidu kolem koukolem, zatímco já jsem s malou Callypso hledal tu nejlepší schovku. A našel jsem ji. Teda jenom pro ni, bohužel ne pro sebe. Malá se nacpala pod kořen jako malá krysa, která se prostě zavrtá všude a všude se i schová. "Poměnka je kytka a ty jsi taky taková kytička, jsi hezká na pohled a krásně voníš," pronesl jsem s úsměvem a mile olízl vlčeti líčko. Byla to opravdu krásná holčička, to se muselo nechat. Na dělání dětí jsem měl evidentně talent.
"Teď zůstaneš hezky schovaná a nikam nepůjdeš, ať bude kdokoliv říkat cokoli jo?" pronesl jsem a pustil se do práce. Slyšel jsem Styx jak pořád někde v nitru lesa počítá. Začal jsem ocasem máchat po zemi, abych naše stopy schoval a hlavně abych schoval stopy Callpyso. Svoje stopy jsem tam nechal celkem hezky směřující mimo místo, kde se malá schovávala. Nechtěl jsem jí nijak nadržovat, ale měla to oproti Styx těžké. Já jenom doufal, že tohle Styx trochu zmate a vydá se třeba po mojí stopě. Sám jsem se rozešel lesem, ale ne nikam extra daleko. Rozhodl jsem se, že využiju borůvkových keřů a lehnu si do nich. Pokud vlčice půjde, neměla by mě vidět, dokud nebude stát přímo nad mou maličkostí. V ten moment, co jsem si lehl se rozneslo kolem hlasité STO.

Prokouknul jsem Styx a podle jejích slov bylo jasné, že za to ponesu následky. Rozhodla se tu zůstat, tak ať kolem toho nedělá bengál. Popravdě vlčice se nerozhodla zůstat, ale ani se nerozhodla odejít, takže jsem to prostě bral, že zůstává a tečka. Nemělo smysl se v tom dál šťourat, protože Callypso už byla rozhodnutá pokračovat v mém plánu a Styx byla navezena do hlasitého počítání při kterém nám oznamovala kde je. Otočil jsem se k ní a olízl jí něžně čenich. "A hezky do sta," zakřenil jsem se k tomu a pustil se do běhu za malým vlčetem, abych nám našel tu nejlepší možnou schovku.
Borůvkový les se už od požáru, který se tu prohnal před lety, celkem dost vzpamatoval. Stromy byly poměrně vysoké a borůvčí tu bylo taky spousta. Jenomže nenabízel nijak moc dobrý úkryt, pokud se tu chtěl dospělý vlk a malé vlče pouštět do křížku s vlčicí, která byla pověstná tím, jak každého najde.... a sní. Ale věřil jsem tomu, že nás jíst nebude. To, že mě kousne do zádele bylo jasné, ale tím jsem se nehodlal zaobírat a kazit si den. Do role otce jsem byl hozen, ale tak nějak jsem po tom pádu roztáhl křídla a teď jako bych v té roli nenuceně plachtil životem. Jako bych se pro to nedejpanda narodil. Callypso se dožadovala pomoci. "Hele myslíš, že by ses vlezla mezi kořeny tohohle stromu pomněnko?" zeptal jsem se a přiřkl vlčeti jeho květinovou přezdívku, jaké jsem rozdával na potkání. Ukázal jsem tlapkou na strom, jehož kořeny se dmuly mírně nad zemí. Pro velkého vlka nic moc, ale pro vlče skvělá schovka.